Světový den antikoncepce

Když jsem v pátek po šestý hodině ráno vstávala na tělák, měla jsem na stole od mámy vzkaz. Kromě obligátního "Vypnout topení" na něm stálo ještě připsané "Dnes je světový den antikoncepce :)". LOL. A tak jsem nevěděla, k čemu Danče dřív popřát. Jestli k tomuhle novému mezinárodnímu svátku, nebo k jejím obyčejným devatenáctým narozeninám. Samozřejmě to antikoncepce vyhrála, i když na tradiční "všechno nejlepší" se později dostalo taky.

Dopoledne se ve škole za velkých diskuzí, změn a všeobecného ruchu konečně rozhodla finální podoba našich maturantských stužek. A šerp. Jen mi ještě zbývá zavolat na bowling. A nám všem pozvat učitele. Jedinou anglinu jsme se neflákali, ale psali písemku, kde mě teda paranoidní paní učitelka dost naštvala, protože mi ji sebrala kvůli neoprávněnému podezření z opisování. A taky jsme se dozvěděli, že 26. 9. je skutečně nabitej den. Slaví se totiž i Evropský den jazyků.

A kromě již zmíněných Dančiných narozenin, jejichž oslava je plánovaná až na příští víkend k Jendovi, bylo nutné vzdát hold i těm dvěma svátkům ostatním, aby nepřišly zkrátka. A na to byl zase čas odpoledne. ^^ Stejně tak jako později na stolní hokej, nejdřív s Matějem, kdy jsem dokonce jednou vyhrála :DD, potom s bratrem na oficiální zápas v rámci rodinné ligy. :DDD A ten už jsem teda projela, ale zase jsme se celkem pobavili. (Viz. foto "větší než obvykle".)

V mobilním organizátoru se mi vyskytl přehršel různých poznámek k pátečnímu večeru. Jako tradičně od Čepelků, tentokrát za velmi zvláštních okolností odhalení (třeba mojí fotky s odporně hnědou negří klobásou *stud*...), bez jediného volného místa.
Jedna historka, mluvící za všechny ostatní: s Dančou jdeme na záchod, obě se zamkneme, já vylezu dřív. U umývadla se potkám s paní starostkou města Úpice, pozdravíme se. Ona zavadí o kliku Dančina záchoda, odkud se okamžitě ozve: "Nevotvírej mi, vole!" Starostka se začervená, je v rozpacích, zamumlá něco jako "Pardon, já nechtěla..." a zaleze do kabinky vedlejší. Já se před zrcadlem popadám smíchy za břicho, načež vyleze Danča a ještě nahlas houkne: "Cos to řikala?!" A tak ji už jen zatáhnu ven na zahrádku, kde se dozví, koho to vlastně nazvala volem. :DDD

V úplným závěru, kdy už všichni odešli a my zůstali v boxu poslední tři, nás čekalo překvapení. Teď nepočítám to zajímavé zjištění, kdy jsem přišla na to, že moje tričko má na jedné straně zvláštní spoj, zatímco na druhý ne. :DDD Ale někdo zapomněl zaplatit 2 piva a 2 medoviny :DD, takže pomalu přemýšlejte, komu to přišít... :D

Legenda k doprovodným fotografiím: 1. nápis na ceduli před naším barákem; 2. góóól aneb větší než obvykle...; 3. já v Jendově čepici :D

Protože prázdniny skončily

Den čtyřiašedesátý

Kéž by den poslední, čtyřiašedesátý, mohl být popsán nějak zajímavě. Jenže nebude. Přijeli jsme od Sama domů, pak jsem asi nějakou dobu spala, byla na počítači, jedla, četla (to poslední spíš s otazníkem :D). Ale hlavně jsem byla hrozně smutná. Protože prázdniny skončily. A protože jsem mermomocí nechtěla spadnout znovu do spárů všedního života. Nicméně, tenhle zápis (abych měla prázdniny úplně kompletní, na což jsem už teď hrdá, a abych konečně mohla zapisovat i zajímavosti z víkendů a spol., na což se zase těším :))) píšu 23. 9. a vím, že zas tak jsem se obávat nemusela... ^^ K hezkýmu zakončení prázdnin jsem se ale rozhodla sem nahodit pár fotek, co tu třeba ani nebyly, ať z července nebo ze srpna (pokusím se napsat krátkej popisek, ze kdy to je, kterej uvidíte při podržení myši). Prostě jen tak, na ten závěr, v upomínku a pro vlastní nostalgii. :PP A teď už see ya ve školním roce!!

Bezohlední sobci

Den čtyřiašedesátý

Předposlední den prázdnin začal zvláštně. Obědvali jsme na Kvíčale u How I Met Your Mother, u dílu, kde Lily kreslila Barneyho, protože jsem ho už tak dlouho chtěla vidět znovu. Je to výborná epizoda. :)) No a znenadání, za tři minuty dvanáct, se ve dveřích objevil Jenda, že už jedeme. Jakože na ty skoky do vody do Božanova. Jenže my ještě neměli dojedýno, nepočítali jsme s tím, že tam bude tak brzy. A on se najednou naštval a odjel zase zpátky domů. :D A tak jsme dobu nevěděli, co to znamená, jestli jako nejedeme nikam nebo co... :DD

I zželelo se matce milých dítek, duše její se vrátila. :D Takže jsme nakonec odjeli. Nejdřív do Malejch, čekali jsme tam na Mattyho. A pak zase ne. A tak jsme jeli sami, docela zábavně, trochu nebezpečně a bez stabilizátoru. A možná jsem se i bála, protože mě strašili, že jim nevadí umřít. A bylo jim jedno, že já mam před sebou slibnou kariéru a cestu kolem světa, pche!! :P Akce jako taková to byla fajn, moderátor na křesle plovoucím po vodě měl šíleně ujetý kecy. :DD Akorát teda na pivo (a ještě k tomu Primátor :P) se stála neskutečně dlouhá fronta... No nic, odpoledne skončilo a vraceli jsme se přes benzínku, tentokrát bez bloudění, domů. Vlastně domů ani ne, spíš rovnou k Samovi.

A to byla taky vážně zajímavá sešlost, takhle na závěr prázdnin. (Něco málo z foťáku mobilovýho pro dokreslení atmosféry najdete na konci příspěvku... 8) Prosím povšimněte si především shodných výrazů obou "pánů" na poslední fotce :DD) Jinak dvě hudební scény jako na fesťáku, obě tak trochu alternativní, já si dala shocka a měla zase spousty energie, takže jsem si tuhle fázi s kloboukama a Lollipop mohla dostatečně vychutnat a neusínala jako vždycky, naštěstí. :DD Někde snad kolem půl třetí (vůbec nevím) ale nastal zlom (možná jsem radši měla usnout :D), protože určitá skupinka manipulátorů vymyslela další plán: jít na hrad. Zpočátku jsem byla proti, ale zbyla bych skoro sama u Sama (lol) doma... Jenže jsem to možná měla radši podstoupit. Cestou mi byla totiž propálena bunda (nebudu práskač, takže se nedozvíte, kdo za to může, pokud to nevíte... :DD), když jsem zakopla a spadla (a to jsem ještě nevěděla, že tohle je ta dobrá cesta!). Taky jsme v úplný tmě přelejzali ňákej strom a kluci si dělali ohromnou srandu z toho, že se já, Zuza a Káťa bojíme. No to jo teda. 8) Stejnak jsme na tom Vízmburku dlouho nepobyli, ale aspoň jsem načerpala inspiraci k pozdějšímu provázení turistů hradem... :D Cesta dolů mě ale absolutně vytočila, na to nikdy nezapomenu, jak jsem volala za všema ostatníma, že jsou to bezohlední sobci, idioti, kreténi, sráči a nevim co všechno další. :DDDD Ale tak teď už je to za náma, tak nevadí, no. :P Akorát mi na malíček spadnul kámen, což mě bolelo ještě týden - a bála jsem se, že jsem si zašpinila poslední čistý kalhoty, co jsem si mohla vzít do školy... Jenže kdepak, bílej pískovec je holt nekvalitní, a tak šel jen oklepat. ;)) (Když jsem si pak ale v září za bílýho dne prohlížela tu stráň dolů, znovu se to ve mně probudilo, chápu své rozhořčení!! :D)

Na dně se máchala oliva

Den třiašedesátý

Po obědě jsem nasedla s celou svojí rodinou a několika taškama s oblečením do auta. Na místě řidiče slečna, co má papíry teprv od půlky března. Ale fajn to bylo, do Poříčí jsem dojela bez problémů. Objížděli jsme prodejny nábytku kvůli mojí poličce nad stůl, kterou nutně potřebuju. Jeden krám jsme teda stihli v Poříčí, další ještě po chvíli v Horňáku, kde jsem si vybrala nejen půlkruhovou polici (kterou mi Jenda musí přijít navrtat, jak mi jednou slíbil, ale já pořád nejsem schopná si uklidit tak, aby se máma nestyděla za ten nepořádek.. :D), ale i krásný košíčky na cédéčka a tak. :)) Ale jeden stojí 140,- korun, to se mámě nechtělo platit, tak snad příště. Taky jsme se stavili v prodejně s šatama, dostala jsem vizitku paní Tunový, co by mi mohla ušít večerní róbu na maturák. 8)

A spokojeně (i když s menší komplikací na výjezdu z vedlejší na hlavní u toho druhýho nábytku) jsem si to fičela na Žacléř. Do té doby, než se těsně přede mnou ocitla značka zákaz vjezdu. A v muzeu, do kterýho jsme se chystali, za chvíli zavírali. Takže mě za volantem vystřídal otec, abychom to vůbec stihli. :DD A stihli. A byli jsme na výstavě Dopisy Sale, bylo to fakt zajímavý a dokonce uvažuju, že bych o Sale psala seminárku na děják, ale ještě nevím.

Potom už měla přijít ta horší část dne. Tašky se svátečním oblečením se otevřely. Skoro byste mě zase nepoznali, byla jsem celá černobílá, ozdobená, upravená a děsně retro. :D A bylo mi jedno, co si bude myslet babička, však jsem měla sukni, tak co. Nejdřív jsem do sebe hodila přípitek - suchý Martini, ale nemohla jsem ho dopít, protože na dně se máchala oliva a bylo jí to už znehodnocený. :(( Pak jsem pila bílý, až do konce večera, akorát občas nějaká ta Fanta nebo Sprite. A už se mi nechce moc uvažovat o tom, proč a za jakých okolností jsem byla naštvaná na kterou část svojí rodiny, je mi to jedno. Nejlepší byli prostě naši. :DD

Pak jsme konečně dorazili domů, že by něco kolem desáté? Samozřejmě jsem neřídila já tentokrát, měla jsem něco upito. Ale přesto asi dost málo oproti návštěvníkům Čepelkových. Anebo jsem cestou vystřízlivěla. Každopádně mě tam chytlo zase nějaký to iracionální naštvání na celej svět, čert ví. Hlavní je, že se nakonec vytratilo. A vím i proč. ^^

V cizí ložnici

Den dvaašedesátý

Vstávala jsem snad o půl jedenácté. V cizí ložnici. :DD Sešla jsem schody dolů a zjistila, že všichni kluci ještě spí. Křeček spal po svých nočních příhodách izolovanej v jiný místnosti, Roman a Jára v obýváku. Tak jsem se zatím napila nealka a oni už byli vzhůru. DVDčko, jehož obsah jsem si vybírala v náladě dost pozdě v noci a do rána na něj zapomněla, jsem měla už připravené na stole. A tak jsem z toho měla radost. ^^

Měla jsem si vybrat auto, kterým pojedeme... Buďto zelenou škodovku, nebo luxusní Daewoo. Nejdřív jsem chtěla jet škodovkou, ani nevím proč. Ale potom mě napadlo, že Daewoo bude mít asi air-bagy spíš. :DD Takže jsme jeli zase novým, Roman mi ještě cestou stavěl u Billy, protože jsem vybírala dárek pro Bet. Polární jahody od Stocku. <33

Byla jsem chvilku doma a dala si oběd. Asi jsem zabloudila i na internet. Potom nastala velká změna plánu: přišla mamka z práce a přemluvila mě, abych s ní jela do Trauče znovu (takže jsem tam teoreticky mohla zůstat, no nic). A nakupovaly jsme v Kauflandu, nějaký domácí potřeby, drogerii, alkohol. Potom jsme jely do města, do společenskýho oblečení, do papírnictví (vybrala jsem si dvoje krásný desky na maturitní otázky - jedny z nich fialový <3, jedny do barev svýho pokoje!, diář na rok 2009, který se hned hodil a černou náplň do propisky) a čekat na bráchu. Přijel pražákem s TAD. Ještě jsme potom všichni spěchali do Intersportu, koupit bráchovi botasky a podívat se na batohy. Až nečekaně dobře mi sedla jedna zelená kšiltovka. :D

Jo a večer jsme teda jeli na Bětky oslavu osmnáctin na bowling do Rtyně, což bylo hodně pohodový, krom našich Jahod dostala výbornou knížku o sexu, která zabavila postupně skoro všechny pozvané. :DD A my s Dančou si ji chceme půjčit na delší dobu. :DD Prý už jsme v pořadí... Tady ve Rtyni jsem poprvý po dvou měsících zase viděla Jíťu. Z toho večera si pamatuju, jak tam ojídala takový ty saláty jako mořský řasy. :DDD V úplným závěru nás Matty odvez' domů, tentokrát na Kvíčalu teda. :P

Sedíc na pařezu

Den jednašedesátý

Původně jsme chtěli jít na výlet. A tak jsme byli u Tomana pro coca-colu a ve vinárně pro litr červenýho. Jenže jsme daleko nedošli, únava padla už v Milešovce, seděli jsme tam na lavičce a přemýšleli, kdo bydlí blízko a dal by nám (teda hlavně mně :DD) najíst. Jako socky, fakt. :D Když mě vůbec nenapadlo, že budu mít hlad! A tak jsem nejdřív myslela na Aduš. Že bydlí kousíček a něco by mi k snědku určitě našla. Ovšem záhy se objevila možnost ještě lepší - Jenda. Taky bydlí na Krétě, taky snad doma jídlo má - a ještě k tomu mi má předat knížku a videokazetu! 3 v 1!! :DD

Napsala jsem Jendovi a on nás pozval, ať se klidně stavíme. Počáteční strach z jeho psa mě po chvíli přešel, dostala jsem Přelet i Kmotra. A rohlík s nutellou. :DDD Nakonec se plán změnil úplně, protože jsme šli zalejvat. (...) Sedíc na pařezu a přikusujíc sendvič, jsem si smskovala s Renčou, se kterou jsem byla od předchozího dne dohodnutá na večer. A nejen s ní, protože jsem měla snad po tisíci letech jet opět kalit s Trutnovákama, přímo ke Kopřivom domů.

No a jela jsem. V 7 už jsem byla na cestě, Roman pro mě přijel až do Úpice autem. A tak se nás u něho doma pár sešlo, vybavuju si macháčka - jak jsem pořád musela pít, a to po dlouhý době zelenou... Taky si pamatuju ty výpravy před barák :DD, vybírání schránky a ten kec, že před domem v 7 ráno staví autobus. A ještě něco, myslím, že bylo rákosí důvodem, proč kluci uprostřed noci za každou cenu museli běžet kus po cestě zadem, aby se přesvědčili, zda tam roste, nebo ne. :DD To už jsem já ale únavou (stálé nedospání z kánojí a fesťáku) nebyla schopná nic dělat, a tak jsem odešla spát do manželský postele s Renčou, která vstávala brzy na referenční zkoušky, aby mohla vozit autem svůj florbalovej tým na zápasy. A tak jsme se s René ještě před spaním chvíli bavily o všem možným.

Doslova pár kroků

Den šedesátý

Úterý si příliš nepamatuju, dopoledne jsem asi spala, chvíli jsem byla určitě na kompu. Něco jsem jistě obědvala. :DD Ne, fakt nevím. Naši chodili do práce a já se válela doma. A pak jsem jim možná vyprávěla konečně něco z kánojí. Možná mi taky ukazovali svoje fotky, těžko říct.

Každopádně jsme večer šli k Čepelkom a zůstali venku, bylo nás tam málo, protože Tom neodepsal, jestli přijde, a Danča byla na sokolským táboře. Něco mi říká, jako kdybych si dávala šopák k jídlu a jinak pila pivo. Pozdějc jsme se přesunuli dovnitř, Matty se mi smál, že neslyšim a já se zase smála Jendovi za ty jeho výstupy na fesťáku. :DD A potom nás, myslím, přišla svou návštěvou poctít i Ivča s Radouškem, asi zrovna druhý den nemuseli do práce.

No a domů to bylo doslova pár kroků, tentokrát i pro Máťu, protože jsme spali u nás, když už ten bratr byl pryč... 8)

Nejsem účastnicí českého rekordu

Den devětapadesátý

Bourání stanu, loučení. Bordel se nechává na místě, úklid neexistuje. Dostala jsem nabídku, že mě paní Králíčková vezme autem, a tak jsme na ni šli čekat na benzínku. Koupila jsem si ještě poslední ranní kávu a potom se šla podívat na denní tisk, co píšou. Byly tam nějaký články o fesťáku - a taky fotky, zjistila jsem, že vlastně nejsem účastnicí českého rekordu - nejvíce lidí na jedné fotce (?). U toho všeho hrálo z rádia New Soul, takže ho mám teď s tím ránem hodně spojený...

Přijela jsem domů a myslela si, že když nemůžu najít klíče, nebude problém zazvonit, a že mi bratr pustí bzučák a já projdu. A nahoře že mi otevře. Jenže zvoním a nikdo se neozývá. Dojde mi, že brácha asi před hodinou opustil Trutnov směr Praha - Černý Most a pokračuje v mých šlépějích v čtyřdenním pobytu u babičky. Tak jsem byla donucena ty klíče najít, abych se domů dostala.

Teď to mám trochu rozmazané, možná jsem šla do vany a už tady se to stalo - myla jsem si hlavu a do uší mi pronikla voda a v tom levém zpečetila můj osud na dalších cca 9 dní. Jsem totiž náchylná (asi po tátovi) na zalehlý uši, mám vyšší produkci mazu a stačí málo (např. prach na Bojišti), abych přestala slyšet a cítila uvnitř podivný tlak. Nuže po sprše, kdy jsem si ještě myslela, že mám v uších jen vodu, která brzy zase vykape, jsem šla spát. A asi jsem spala a spala, skoro do druhýho dne. (Možná ne, možná jsem koukala na televizi ještě chvíli, kdo ví.)

Den jako ovoce

Den osmapadesátý

Nemám tu Samizdat, takže nemůžu vycházet z programu, doufám, že na nic nezapomenu. Neděle byla vážně nejnabitější den. Dopoledne jsme se šli podívat do areálu, dali si ranní kafe v Kafírně, pak jsem ležela u nás ve stanu se Zuzou, pily jsme redbulla a povídaly si o čočkách. Venku pršelo. Pršelo i pod společnou plachtu. Ve 12 jsme se rozloučili s Dančou, která zase musela odjet na vystoupení.

Pršelo dál, ale jen málo, spíš tak jako krápalo, jak by řekla moje babička. :DD Krápalo i na Skyline, ale vůbec nám to nevadilo. Teda mně a Lůce ani trochu, užívaly jsme si to (obzvlášť, když jsme se mohly dotknout Jacoba... :DD) - a po koncertě jsme si šly koupit jejich trička, pořád úplně omámený. Šíleně dlouho jsme si vybíraly, nakonec jsem si koupila já černé a ona bílé XS. Za chvíli nám oběma došlo, že jsme vlastně chtěly ty barvy obráceně, a tak jsme se snažily zase nahnat někoho, kdo by nám je přehodil za opačnou barvu. No, chvíli to trvalo, než nám docvaklo, že stačí si je vyměnit mezi sebou... :DDDD Pak se nám ještě Jacob podepsal liháčem na ruku, to bylo výborný, pak jsem to měla ještě skoro týden a myla jen okolí toho podpisu - děsně opatrně. Jako hřeb jsme se s Luckou s Jacobem nakonec i vyfotily. (Škoda, že tu nemám kabel od mobilu, mohla bych to sem hodit...) Prostě tahle část byla úžasná, s Luckou jsem říkaly, že bysme byly schopný jet po těch Skylinech domů, že máme nejlepší zážitek za sebou. A ještě nějakou chvíli jsme byly fakt mimo. :D

Co se týče Marky, hlas má super, kterej tam sedí, ale vizuálně nejsme spokojený, protože Marka je tam spíš jako další kluk, zatímco Jitka dodávala Skylinům jakousi ženskost a čistotu... :D Blbě se to vysvětluje, ale možná víte, co myslím. Náš rozhovor s Lůcou ještě před koncertem:
L: "Když ona je na ně taková moc brutální..."
já: "Jo no, taková Nikita prostě..."
A co myslíte? Marka přiběhla na pódium s velkým nápisem na tričku: NIKITA!! Chápete to? Intuice? Náhoda? :DDD Hustý.

Dalším skvělým zážitkem byla Fixa na druhý stage, vážně povedená. Ve stejný době ale zrovna hrál Tleskač na hlavní, tak jsme pak stihli ještě několik posledních písniček tam... Z večerního programu u mě vedli jednoznačně Monkey Business, který jsme si s Dančou a Zuzou užily vestoje na předních lavičkách a pařily s Pepu Náhlovským, lol. :DDD To byla fakt největší zábava. Pak už si to moc nepamatuju, jak říkám, nemám tu svůj Samizdat. Ještě někde hodně v noci jsme byli na Fast Food Orchestra - a to taky vůbec nebylo špatný.

V neděli už jsem zase pila, ale nebylo mi nijak zle, to je hlavní. Jen jsem chvílema fakt byla trochu někde jinde, třeba ve chvíli, kdy jsem ostatní zasvěcovala do toho, že je dneska den jako ovoce. Asi jsem tím myslela, že je tak šťavnatý, nebo co. Čert ví. ^^

Bez meningokoka

Den sedmapadesátý

Tak jsem se probudila. Živá a zdravá. Bez meningokoka. Dopoledne jsme se šli osprchovat k tetě a potom jsem se rozhodla pro jiný přístup. Věřte, nebo ne, ale za celou sobotu jsem měla jedinej kelímek s alkoholem - a ještě k tomu to bylo jen Strawberry Mojito na chuť, až snad kolem půl desátý večer. Do tý doby jsem pila opravdu jenom nealko - převážně Kofolu, Fantu. A bylo to super. Fakt, úplně jiným způsobem, bylo to zvláštní. Nebála jsem se, že zakopnu o cizí stan. Že mě nějaký opilec svalí na zem.

A taky jsem v sobotu neměla snad žádnej kofein (v porovnání s pátkem, kdy se mi pořád chtělo spát a byla jsem slabá, přestože jsem vypila přes půl Shocku a snad tři kafe). A byla jsem stále plná života, chtěla jsem být dlouho vzhůru a měla energii. Dala jsem si sraz s Renčou a její třídou, ale kluci pak šli na Záviše a my s René zůstaly na hlavní na Soulfly. Ano! To byla ta chvíle, kdy jsem konečně byla úplně střízlivá a mohla si jít vybírat něco, co bych si mohla koupit. A tak jsme s Dančou zakotvily u stánku s fesťákovejma tričkama a tílkama. Některý potisky neměli, v naší velikosti byl dost omezenej výběr. A přesto jsme si vybraly. Ona svítivě žlutý tričko s velkým výstřihem :DD a nápisem Celebration Under the Mountains, já světle modrý tílko bez výstřihu :D s křišňáckym sluníčkem. ^^

Jak jsem byla střízlivá, mohla jsem objektivně posuzovat, a tak můžu říct, že mě docela zaujali -123 minut, Schmitzer byl klasika 8), Soulfly mě příliš nebrali, Záviš vůbec (ale to teda až tak objektivní není, páč jsem tam dlouho nevydržela...), Carlos de Nicaragua y Familia byla pohoda a na konec kolem druhý hodiny Vilda Čok, kterýho jsme poslouchali ze zavřený kafírny už jen já, Matěj, Zuza a Matty - a potom jsme si šli pro nudle, kde chudák Matty asi nechal víc peněz, než musel. To ta asijská mentalita, no. :P

Možná jsem měla i horečku

Den šestapadesátý

Výprava do Hypernovy, potom poprvé k tetě do bytu. A odpoledne to začalo. Taky jsem si totiž dala kokosky. A asi jsem možná dost pila. A celkově mam ten (pod)večer trochu v mlze, protože mi bylo blbě. Ani ne od žaludku, i když vlastně asi taky. Bolela mě hlava, bolelo mě v krku. A možná jsem měla i horečku, byla mi strašná zima, taková jako nikomu dalšímu. A pořád mě stíhal pocit, že mám určitě meningokoka a ráno už se neprobudím. To nebylo moc fajn, no...

Sháněla jsem mámě nový cédéčko Majerovek, pak jsme nekonečně dlouho s holkama čekaly na kotexech a já myslela, že se tam sesypu. Nechtěla jsem se vrátit z kempu zpět do areálu, protože mi moc nesloužily nohy. Celejch 100° a Jaksi Taksi jsem proseděla v křeči ze zimy... Pak si pamatuju Vinnetoua, jeho pozdrav přítomným. Bylo to docela působivý, když pouštěly ty scény z filmu. Potom bylo Sto zvířat, a to jsem občas nezvládala stát, tak jsem seděla. Na Buty už bylo líp a ve stanu najednou příšerný vedro. Asi jsem vážně musela mít teplotu.

Image je na nic

Den pětapadesátý

Ve středu házela Špotáková oštěpem, který se nakonec zabodl přímo do zlaté olympijské medaile. Já jsem v rychlosti balila na fesťák, neměla dostatek času, spravovala baťoh, opakovaně z něho vyndavala věci a pak je zase vracela, abych nakonec stihla autobus do Trutnova v půl druhé. Byla jsem úplně uřícená a hotová. Ale co, image je na nic, poslouchej žízeň! :DD

Mezi kolíkama se slezla spousta lidí a začali jsme už tam dost lejt (my s Luckou zlatýho amundsena energy z Billy :D). A Máťa to odpoledne zase ochutnával kokosky. No, ještěže jsme se nechali okroužkovat už dřív. Vejít poprvý do areálu bylo fakt super. Jak Jenda správně vysledoval, na některých místech, kde ještě rostla tráva, v pondělí úplně vymizela.

Co se týká večerního programu, Čankišou i Subways se povedli, Voodoo Glow Skulls už byli o něco slabší, takže Matěj ani Jenda nemusí litovat, že by prospali nějakou bombu. Jinak zajímavé je, že si vůbec nevybavuju, jak jsem na tom ve čtvrtek byla stavově, vím akorát o tom zlatým amundsenoj a troše vína, ale chodit jsem mohla a všechno hodnotila dost racionálně. Takže asi docela pohoda... 8)

Hele brácho, pták

Den čtyřiapadesátý

V úterý se nám povedlo najet si napřed kilometry, a tak nás čekal z Krkavce už jen kousek do Veselí nad Lužnicí. Cestou se k nám připojili teplí bratři. ("Hele brácho, pták!") Byli v nebývalé kondici, jeden pádloval mužně, druhý ledabyle a dámičkovsky. Jejich partnerské role tudíž byly hned všem jasné.

Ve Veselí jsme se s kánojema rozloučili, převlíkli se a šli obědvat. A protože "Na Soutoku" bylo dost draho a my tam s Dančou už z trucu nechtěly nic jíst, odebraly jsme se vstříc centru města. Našly jsme jídelnu pro pracující, ona si dala steak a já guláš s knedlíkem. (Konečně knedlíky!!) A všechno bylo o půlku levnější, než tam, kde jedli kluci.

V Praze jsme se pak zase rozloučili i se zbytkem výpravy, rváčem Bobem, "Dementem" Pavlem, svůdníkem Olém (s pomocnou příručkou The Layguide, zajímavá četba, fakt) a oběma Péťama. 8)

Zpátky do Malejch jsem dost žrala vlak, aspoň myslím. :/ A k nádraží pro nás přijel Matty, čímž nás potěšil poprvé. Podruhé tím, že s sebou přivezl naše lístky na fesťák. Potřetí pak, protože tam byli s Jendou o den dřív okolíkovat místo na cca 12 stanů. Počtvrté, vrátil Máťovi velký peníze. Na konec, už popáté, potěšil tentokrát Danču - tím, že měla konečně jistotu, že bude mít následujících několik dní kde spát. (I když je otázka, kdo byl vlastně potěšen nejvíc... ^^)

Pivo chutnalo po chlebu

Den třiapadesátý

Číšníkem v restauraci předchozí večer nám bylo řečeno, že od Mláky už voda poteče. Netekla. Netekla až na jednu výjimku. Místo, kde se zrovna stavělo na pauzu, v takové malé osadě. Tam byl totiž zrovna docela proud, a tak když nás kluci chtěli poslat, aby nás tak odtlačili od břehu, nestihli jsme si ani vzít pádla a proud nás otočil. Takže bylo všechno mokrý. Teda naštěstí ne nic v barelech, jako se to loni povedlo chudákoj Jítě.

K obědu jsme měli rizoto v nějakým táboře nebo čemsi. A dobře, že jsme se na další cestu posilnili. A vyčůrali. Protože jsme dohromady ten den ujeli asi 25 kiláků. Přejeli jsme totiž kemp v Hamru. Naštěstí byl skoro za bukem Krkavec. Nejlepší ze všech.

Proč? Protože měli k večeři slepici na paprice s těstovinama. Protože měli sprchy zadarmo. Protože měli na záchodcích toaleťák. Protože už nelítaly vosy. Mínusy byly se ale nehledaly hůře: Protože pivo chutnalo po chlebu. Protože v jídelně hrály lesbičky Activity. Protože jsem tam byla nehezky nazvaná a křivě obviněná. A protože těsně před kempem jsem byla fakt naštvaná, mokrá, byla mi zima a ještě jsme sjížděli jez. Spíš teda takovou propust, skluzavku. Ale byla pěkná, jen kdybych tolik nemrzla. Ve čtvrt na devět večer v plavkách.

Zábavná scénka na závěr: "Dobrý den, máte lízátko prdelka?" "Máme." "Tak dvě, prosím... A ještě pendreky!" "Zelenej, modrej, žlutej, červenej." "Tak já si dám žlutej a zelenej." "A já zelenej a modrej." (copyright by: my s Dančou jako malé lolitky a pobavená obsluha stánku ^^)

Řekni to Dementovi

Den dvaapadesátý

Myslím, že ve stručném popisu řeky se tahle část jmenovala "romantické meandry se spadanými stromy". A jo, bylo to tam pěkný, hrozně zajímavý, originální, skoro jako Amazonka. (Teda, né že bych v Latinský Americe někdy byla, ale takhle si to představuju trochu.) Dobu jsme si dokonce mysleli, že jedeme špatně, protože mezi ty zmiňované spadané stromy by se třeba raft nikdy nevešel.

Kemp Mláka: poučená z předešlého dne, kdy měla máma hysterickej záchvat, že jí nepíšu do osmi hodin, jsem jí volala z restaurace nedaleko. Měli tam dobrý jídlo, pivo i panáky (v pozdních nočních hodinách bodly, viď, Dančo?) - měly jsme výborné Malibu a taky Polární jahody. :))

Postavili jsme si stany za ohradu oficiálního tábořiště, udělali si velkej oheň, a protože v kempu nebyl otevřenej stánek s pivem, byli jsme téměř na suchu. :( No ale zábava byla, ve městečku Palermu se zabíjelo jako za starejch časů. A pak taky: "Řekni to Dementovi!" Hehe, chudák Pavel. :DD

Olé nakonec u ohně vyprávěl fakt dlouho všem líčil, jak, kdy a kde sbalil kterou servírku ("Ty seš tak hezoučká... Seš kamarádská?") nebo holku se psem ("Ty máš ale pěknýho pejska... Můžu si tě pohladit?")... ^^

Možná jim křivdíme

Den jednapadesátý

No, my ten kemp nejdřív vlastně neplatili. A ještě jsme tam rozbili popelník v zápalu hry. Pavel a Bob nezaplatili dodnes. My s Dančou ano, protože jsme se zalekly retardovaného pána, co nám pšišel šíct, še esli nezaplačíme teš, tak to bude s pšíplatkem... 8)

Také jsme se potkali s jistou homosexuální dvojicí, dále nazývanou "teplí bratři". Oni to totiž možná bratři byli, možná jim křivdíme. Anebo taky ne. Brácho si přece říkají i blízcí přátelé. Každopádně tito se ukázali i v kempu následujícím. Ujeli jsme po Lužnici cca 11 km a oni už stavěli stan. A když jsme nosili dřevo na oheň, ptali se nás, odkud ho máme. A oslovovali nás u toho děcka, tss. :P

Cestou na to dřevo jsme s Dančou narazily na ostružinový háj/ráj, a tak jsme se vrátily pro ešus a sbíraly a sbíraly a sbíraly. A pak jsme ty ostružiny spásaly u hry 6 BERE, fakt zábava. :DD I když jsem to nejdřív vůbec nechápala, dovi proč... ^^

Bylo to všecko v kempu Majdalena, trochu to tam znám. Taková malá vesnička s koloniálem a jednou hlavní ulicí, kde je měřič rychlosti pro auta, ale snímá i chodce, takže můžu říct, že jsem prošla rychlostí 3 km/h. :DD Taky jsem se pokoušela běžet, ale číslo uvádět netřeba... :DD Joo, to byla vlastně akce jogging s Olém a Danuš. :DD

PS: VYVRAŽDĚME VŠECHNY VOSY SVĚTA!!!

Matky s dětmi a žloutenka

Den padesátý

Odjezd na lodě. Say boats. Tak první vtipný zážitek mě čekal ještě doma, když jsem vycházela z bytu a slyšela zvonit svůj telefon v přední kapse baťohu. Jak jsem se snažila ho vyndat, automaticky se hovor přijal a ještě k tomu se dal na reprák. Byl to Marek: "Kolbi! ... Kolbi? Haló! ... Seš tam? Kolbi!" A já už neměla trpělivost ten mobil hledat, tak jsem zoufale křičela na svůj baťoh: "Joo, Marku, slyšim těěě!" Dobře to dopadlo, Mára se dovolal a vzal mě do Malejch autem, hehe.

Cestou vlakem nás pronásledovali: ohavná průvodčí, počůraná paní s hrází :DDD a krátkou minisukní, arabští (?) playboyové, matky s dětmi a žloutenka.

V Praze se představili: chlápek s autem, co nás postříkalo, Japonka na záchodcích v Palladiu, co si neuměla pustit vodu, Bob a Pavel.

Kemp v Suchdole nad Lužnicí nás na závěr přivítal: hodnou paní ve stánku, zlou paní ve stánku, ovečkama a kozama, Jungle Speedem, krůtím špízem a několika půllitry Kozla.

Žádné mirabelky, ringle ani blumy

Den devětačtyřicátý

Joo, to ještě bude sranda. Při hledání indicií vedoucích k jakékoli informaci o 15. srpnu nacházím zdroje mluvící o 14. Takže, odhad byl správný. Akce byla, spaní jinde taky. Protože jsme opět skončili u Kraldy na baráčku, bylo to šílený, obzvlášť Jendova baleťácká chůze, lol. :DDD A taky jsme znovu luštili křížovky, a když jsme se ráno probudili, vyhráli naši stříbrnou ve vodním slalomu, zatímco Štěpánka se málem utopila. Cesta domů nebyla snadná, šlo se těžce. Kolem nás rostly čekanky a zvonečky jako u tety Dany, žádné mirabelky, ringle ani blumy. No jasně!!! Ve čtvrtek jsem jela ve strašným vedru busem do Malejch na koupálko!!! :DD A taky jsem byla u Káti B. doma a ta mi pekla sendviče s hořčicí! ^^

A teď teda znovu k pátku. Hehe, to bylo to špatné ráno, tzv. v "konstatní p*deli", že. :DD Ty čekanky a zvonky. Na Kvíčale Jenda politoval své zničené auto, nás čekal oběd. Domů jsem se vezla, ještě že tak.

La Graciosa publikována, hurá!! Tak si to pěkně přečtěte. :P Večer jsme byly s mamkou v Penny nakupovat, přinesly jsme domů šílenýho chlastu. Mojita, Curacao, havanskej rum, vaječňák a tak. A míchaly jsme nápoje - k Mnichovu. Jenže ten film stál za velký prd, doteď jsem z toho rozhozená. Takže jsme přetáčeli video a opíjeli se. Proč ne.

Máma měla zřejmě ranní

Švindluju datum, aby mi zápisy zůstaly pod srpnem v levým sloupečku. Přála jsem si, aby tam pod sebou byly dvě třicetjedničky, že mám jako zápisy z celých prázdnin. Ale nešlo to, nestihla jsem to a dopisovat dny dozadu by byla sebevražda ...a ani bych na to neměla čas, myslela jsem si bláhově.

Ovšem 1. září už to všechno vidím jinak. Ano, na žádost vás některých i pro vlastní dobrý pocit se pokusím dopsat půl měsíce prázdnin - proto, abych si vzpomněla na lepší časy a zapomněla na ty současné, co nestojí za nic. Proto, že jsem právě dojedla čínskou polívku k obědu, je skoro 12, nudím se už přes dvě hodiny a nechci takhle trpět až do večera. Co jsem sakra dělala všechny ty odpoledne a večery v loňským školním roce?!

Den osmačtyřicátý

Začněme zostra. Vůbec nevím, co se dělo ve čtvrtek 14. srpna. Zapsala jsem do blogu, jak to tak vypadá. Takže jsem byla určitě na netu. Dál jsme určitě byli někde kalit. A s velkou pravděpodobností jsem spala mimo domov. Víc ani ťuk. Jo, máma měla zřejmě ranní. :DD

Já odtud nikam nechcu

Den sedmačtyřicátý

První den po dlouhé době, co jsem fakt celý strávila doma. Hodně na kompu, napsala jsem reportáž o La Graciose, malým Kanárským ostrově, na kterým jsme byli loni v létě. Až se objeví na internetu (snad prý zítra), dám vědět, kde si to můžete přečíst. :)) Znovu jsem uklízela, taky utírala nádobí. Přečetla jsem i několik stránek Prince dvojí krve!

Večer jsme se s tátou chtěli koukat na Mnichov, ale nakonec z toho sešlo kvůli solidaritě k mamce. :D S tou jsme obíhaly pokoj a vymýšlely, jak už konečně vyřešit tu výzdobu, kam dát plechy s "I Want You For US Army" a "You Can Do It", kam masku lamy, kam Zaklínačku hadů a taky věšák od tety. A docela jsme si to ujasnily, takže si prostě jen musím dojít do papíráku pro pár rámečků a bude.

Celkově jsem tenhle den fakt po hrozným čase trávila s našima, stihli mi ukázat fotky z Blaníku, prospekty, knížku, co si mamka koupila, stihli jsme mluvit o všem, co nás napadalo, i o novým bytu, nad kterým teď naši přemýšlí. (Ale já odtud nikam nechcu!! GRR!) Pomáhala jsem tátovi i s korekturou brožurky pro školu. Přesto všechno jsem šla do postele až o půl druhý, sekla jsem se na notebooku, Flickru a CSFD, hehe, jak jinak. ^^

Záviseli na mně

Den šestačtyřicátý

Úterý byl dlouhý den, probudila jsem se Kvíčale a pak tam taky obědvala. Měli jsme fakt výborný jídlo, až mi bylo hrozně líto, že ho část musím nechat, protože jsem byla naprosto přejedená a už bych zbytek nesnědla.

Doma jsem zase uklízela, rovnala si skříň a šuplata. Kolem půl páté jsme vyjeli do Trutnova - popřát sestřence k svátku. Řídila jsem já a bylo by všechno v pohodě, kdyby mi dvakrát nevyskočila na silnici rychlost (jednou tradičně ta blbá trojka, jednou i jednička!). To nebylo ale tak hrozný a parkovala jsem náhodou docela slušně. U tety byla ještě jedna naše společná známá, Helča, se kterou jsme jezdili na dovolený, se synem Lukášem. Se sestřenkou jsme se byly projít do Hypernovy (což jsem neměla dělat, protože mi červený baleríny zase úplně rozedřely paty!) a potom se dívaly na Step Up 2 the Streets. Jídlo opět prvotřídní, mňam, to byl den! :PP

V noci jsme měli jít sledovat meteorický roje tady na hvězdárnu, ale sešlo z toho kvůli počasí. Poprvé jsem dostala od našich důvěru, že oba pili alkohol a musela jsem je prostě dovízt domů já. Záviseli na mně. A mně se to docela povedlo, máma dokonce řekla, že se lepšim. Akorát konec jsem trošku zkazila, nešlo mi parkovat couváním do kopce, uff. No nevadí.

Doma jsem si přezula boty, vzala svetr (protože mikinu jsem si zapomněla u sestřenky) a běžela k Čepelkom, kde už na mě všichni čekali :DD a já si pak dala dvě piva. Kluci pořád toužili jít na ty meteory, a tak si koupili červený a odešli směr hvězdárna, Tom, Filip a Jirka. My ostatní se na to vykašlali a šli normálně spát... 8)

Počasí nejprve nepřálo

Den pětačtyřicátý

Pondělí jsem vesměs strávila doma, uklízela, jedla, seděla u kompu a tak. Večer jsem měla vyrazit do Velkejch ke Kraldovi na baráček, ale počasí nejprve nepřálo, ve chvíli, kdy jsem vyšla ven, začalo děsně lejt a taky padaly kroupy. Nuže jsem se vrátila zpět domů, táta mi nalil červený víno a dívala jsem se s našima chvíli na Prázdniny pana Beana. ^^

Asi za půl hodiny se udělalo o něco líp, takže jsem se rozhodla vyrazit na Kvíčalu, odkud nás potom Jenda odvez' autem až do Velkejch. Tam jsme pak luštili křížovky, probrali tisíce dobrých i špatných filmů i knížek a slíbili si je navzájem popůjčovat... Ale stejně si z toho moc nepamatuju. :DD (Jo, vlastně! Od Jendy mam domluvenou knihu Kmotra a film Přelet nad kukaččím hnízdem a já mu mám zase předat Batman začíná, Snídani u Tiffanyho a snad i Leona, tuším.) Akorát mě v pokročilejší době dost bolela hlava a byly jsme s Káťou unavený, takže jsme šli brzy domů. 8)

Každej umí jezdit na kole, Kálo!

Den čtyřiačtyřicátý

Protože jsme si ze soboty na neděli nešli lehnout dřív než asi ve čtyři, a protože nás ráno budili naši hodní kamarádi tím, že si chtějí zahrát fotbálek, moc jsme se nevyspali. K snídani už nás čekal hemenex, spolu s televizní stanicí prastarých hitů jako doprovod. 8) S Péťou jsme se chtěly dívat na Saxanu, ale nakonec to nějak nevyšlo. :D

Pozdějc jsme si vzali na sebe plavky a šli k bazénu, kde jsme pak lžičkama vyjídali meloun a pili šampaňský, opravdu jako v americkým filmu, neuvěřitelný. Aspoň bude Zez zvyklá... :DD Taky jsem se tam bavila s Jendou o tom, že mu moc nejdou míčový hry, jenže já jsem si to přeložila, že lže, že mu celkově nejde sport, a tak jsem chtěla oponovat: "Ale dyť třeba na kole jezdit umíš..." a on: "Každej umí jezdit na kole, Kálo!" Takže mě tak trochu utřel, no. :DD A pak jsem taky nahlas hodnotila povahu jednoho člověka: "To je takovej úchyl!" ...a Jenda hned věděl, o kom je řeč, protože to v tu chvíli bylo dost patrné. (A on sám to nebyl, to ne! :DD)

K obědu byly u Zezulků grilovaný klobásy a kuřecí stehna, myslím. Taky nakládaný chobotničky, ale ty jsem si vážně nedala, po zkušenosti z Kanárů. Konečně jsme vyřešili problém s outdoorem a rozhodli, že nikam nepojedeme, až na ty kánoje.

Joo, a večer byl úplně famózní! ^^ Jeli jsme Mattyho škodovkou na Temnýho rytíře do CineStaru. Já a samí kluci a děsně mě bavilo je tak oslovovat. :DD Předtím jsem si dokonce stihla oběhat obchody, přestože jsem si ve výsledku nic nekoupila - ani krásný třešňový kraťásky. Protože pořád vzpomínám jen na ty jabkový z Ann Christine, ach jo! :P Taky jsem si v automatu koupila latte a nějaký jídlo v Tescu. Samotnej film byl fakt úžasnej! A možná i Heathova životní role, škoda, že jeho hvězda slávy už nikam výš stoupat nemůže... :((

Óňovým cadillakem

Den třiačtyřicátý

Brzké vstávání před půl sedmou, velký úklid bytu. Napsala jsem vzkaz rodičům, ať se ozvou, až dorazí domů. Cesta Óňovým cadillakem do Malejch na florbal, práce v bufetu a luštění sudoku. Taky dost nezdravý stravování, bonbóny, čokoládový tyčinky a párky. Odpoledne přijela Renča, takže jsem se z "práce" na chvíli uvolnila a trávila čas s ní. Trutnováků tam celkově bylo dost, taky Dušan a Dohny s Alešem pískali zápasy.

Po florbale autem domů s Mattym, naši už byli doma. Tak jsem šla do sprchy a balila si věci na další akci, a to Pétinu good-bye party, která se povedla, protože jsem tam vedla děsně zajímavý rozhovory, který mi dodnes pořád leží v hlavě nebo mi v jistých ohledech úplně pozměnily vnímání některých událostí... Jako dobrý to bylo. ^^

Prošvihnutí české výpravy

Den dvaačtyřicátý

Několik rychlých shrnujících poznámek, především pro mě samotnou: Oběd u babičky (bramborové knedlíky s masem a špenátem), šílenej slejvák. Cesta po nákupech, shánění dárků pro Zez. Zahájení olympiády v Pekingu, prošvihnutí české výpravy. Vynesení plastů, sledování Klubu rváčů (asi si nepamatuju všechno) - Edward Norton je prostě borec.

Chutná ještě líp

Den jednačtyřicátý

Budili jsme se brzo, protože jsme jaksi byli úplně vyspaný, takže jsme se tentokrát stíhali i v pohodě nasnídat, umejt velký nádobí, poklidit, jít na oběd k Čepelkom a taky na nákup.

A odpoledne jsme zašli na kafe k nám za barák, pak se dívali na Leona a nakonec se zase vrátili k Čepelkom, abychom tam vyřešili outdoor s Markem, Jirkou a Dančou. A možná pojedeme do Hrádku nad Nisou, Marek tam má nějaký známý. Jo, abych nezapomněla! Dala jsem si u těch Čepelků pak horkou bílou čokoládu a to teda bylo něco. Jsem nikdy nevědělo, že tam něco tak výbornýho existuje! A jenom za 25,- Kč! Doporučuju, šla bych na ni zase! Pokochejme se nyní společně... (A chutná ještě líp!)

Vysoko nad Radčí

Den čtyřicátý

Další výprava, tentokrát na Velbabu a vlastně až za ní, protože jsme pořád čekali, až nás do nosu praští vysílač - a přitom jsme ho dávno přešli... Ale byli jsme dobře vyzbrojený, trochou sendviče, taky pendrekama z cukrárny, Snickers, ale hlavně litrem a půl červenýho vína. Škoda, že mi k foťáku nefunguje kabel a musí se to přenášet přes kartu do noťase, hodila bych nějakou fotku z cesty zpátky - vysoko nad Radčí.

No, došli jsme tak tak (teda já ne, ale někteří ano :P), měli sraz se Saddámem na benzíně a vezli se ještě na Kvíčalu a zpátky do města. A potom jsme si měli dát čínskou polívku a jít k Čepelkom, jenže už na to nedošlo, protože jsme snad o půl devátý po návratu usnuli a probudili se až... V kolik že? V 1:15? :D A to už by stejnak měli všude zavříno. :DD

Batman prostě vede

Den devětatřicátý

Oběd u babičky, těstoviny se smetanovou omáčkou na kari a bazalce. S brokolicí, nebo bez. Já zvolila bez. Bylo to děsně dobrý, i když jsem se původně spojení "smetanová omáčka" bála. Pak jsem u babičky a dědy vydržela ještě asi 5 hodin, vážně rekord, ale aspoň si nemůžou stěžovat, že k nim nechodim. A tak jsem s babičkou probírala její třídní srazy, seriály, křížovky, recepty, všechno možný. Cestou zpět domů jsem ještě nakupovala v Penny a košík mi nabídla malá roztomilá holčička, že prý je rozbitej, a tak tam nemusím dávat drobný. Hodná byla. ^^

Večer jsme se koukali na Batman začíná, protože jeho pokračování, Temný rytíř (s Heathem Ledgerem <33, "rip") už je od 7. srpna i v kinech ČR a já ho chci hrozně vidět. A Batman je fakt dobrej hrdina, oproti Supermanovi a Spider-Manovi je totiž i docela reálnej. Joo, Batman prostě vede. 8) (A stejně tak Gary Oldman, Morgan Freeman a Michael Cane, rozhodně víc než samotnej Christian Bale, asi.)

Čerstvý lískový oříšky

Den osmatřicátý

Výlet přes Donáťák, abychom se poklonili Mattymu za to, co musel vytrpět, když tudy šel od vlaku z Malejch do Úpice pěšky s velkou krosnou na zádech. Našli jsme úplně čerstvý lískový oříšky na stromech v Batňovicích, a tak jsme je šli jíst (spolu se sendvičem, co jsme měli ke svačině z domova ^^) na lavičku na kopec, odkud byl úžasnej výhled (viz níže :)). Otázka mezi lidi: Všimli jste si, že si zvuku cvrčků nevšimnete, pokud se na něj nezačnete soustředit? Na louce je s váma prostě pořád - a dost nahlas, ale dokud si to neuvědomíte, nic neslyšíte. A naopak - když už cvrčky identifikujete, jen tak je z hlavy nedostanete.

Zpátky jsme to vzali přes Vartu a skončili u Maršíků na jedno a já i na toast s kuřecím masem a sýrem. Jo a taky odhaduju, že právě někdy v pondělí jsme se koukali na Dokonalý trik. (Scarlett je pořád kočka :P, Hugh Jackman sympaťák a Bale trochu divnej.)

To byla neděle, asi

Den sedmatřicátý

Ten už si vůbec nepamatuju, vím jen, že to byla neděle, asi. A že se vrátili kluci z Tater. A že nám Káťa vařila oběd a pak jsme si dali ještě zbytek cukroví. A pak jsme luxovali a dívali se na první epizodu Hvězdnejch válek. A mě zase nebavily.

Večer jsme chtěli jít k Čepelkom nebo do Repu, ale nikde nebylo místo (resp. měli zavřeno), takže jsme skončili u Žižky na zahrádce.

Sladká vrcholová odměna

Tentokrát toho chybí opravdu opravdu hodně. Takže to vezmu opravdu opravdu stručně.

Den šestatřicátý

Snadná cesta domů na kole (lepší než tam, ani nevím, jak jsem se dostala do Úpice...), složitá cesta domů pěšky (jedna z nejhorších cest po schodech k nám do bytu). Loučení s rodiči, 5 hodin spánku. Čisté 3 hodiny uklízení (doteď nechápu, kde jsem na to sebrala tu energii...).

Třídění odpadu pod Skalkou, nahoru na Kvíčalu. Vyzvednutí Káti a Filipa na lavičce, sladká vrcholová odměna. A Samotáři. Zase jsem pochopila o pár scén víc než kdy dřív. Před půlnocí pošetilý nápad vydržet vzhůru celou noc. Silné kafe, další cukroví. Film Novocaine s Helenou Bonham Carter, co zrovna běžel na Nově. Ospalost. Spánek.

Vobrovská vopice a malá puma

Den pětatřicátý

Přesně podle plánu jsem se vzbudila opět téměř k obědu a nechtělo se mi ven. Nejen kvůli tomu příšernýmu vedru, co tam panovalo, ale především kvůli tomu, že jsem se bála, že budu muset cestou do Trutnova řídit. A taky že jo, v kopci mi táta jen hodil klíčky od auta a zeptal se, jestli mám s sebou papíry. A bylo.

A bylo to v pohodě. Teda asi nic úchvatnýho, ale na to, že jsem neřídila už měsíc a půl mě i táta pochválil, že minule z Markoušovic se se mnou teda bál víc. :DD Parkovali jsme na Šmoulově jako na začátku prázdnin s Jíťou, pak jsme šli tátovi vybrat novýho mobila (další Sony Ericsson v rodině) a nakonec do knihy a zpátky domů.

Brácha se vrátil z dovolený s babičkou, v jejímž průběhu stihnul udělat několik průserů a taky se mu nějakým způsobem rozbil mobil tak, že má po dni nabíjení dobito asi jen z 9%. (Btw. to je ten samej mobil, co si ten den s velkou slávou přivez' domů táta...)

V 8 jsem měla sraz u garáže. Jakože s Káťou a i s Filipem, když to stihne z fotbalu. :D A stihnul, čekali na mě dokonce už asi 10 minut. Vyjeli jsme směr Vízmburk, a že to pro lidi jako já (v tomto směru velmi neobvyklá rasa, taktéž známi jako dismotorici) není jednoduchá cesta. (Znovu jsem se zapřisáhla, že už na kole jezdit nikdy nebudu, že přijímání všech jeho záporů nemám zapotřebí.) Dorazili jsme na místo a hned nadešel čas první ochutnávky. Nejprve to byl špenát (a narozdíl od toho normálního mi teda vůbec nechutnal), v pokročilejší noční době se dostalo i na mlíko... A to se potom (po tom ^^) děly věci! :DD Namátkou: schválně, jestli si vzpomenete, jak se jmenuje ten hudební nástroj ze školky/základky/hudebky, co má zelenej nebo oranžovej okraj, na něm spoustu malých činelek a je buď ve verzi s bubínkem uprostřed, nebo bez...? Nevíte? My taky nevěděli. A všichni jsme z toho byli hrozně špatný, všichni jsme volali domů. Maminkám, babičkám, Bětkám i všem ostatním. Popisy do telefonů byly barvité, přesné (Žánův popis byl asi nejdokonalejší :D) i nepřesné. A co nám maminky/babičky/Bětky/ostatní odpověděli? Že je to tamburína! (Ale není tamburína moc velkolepý slovo na tak malej nástroj? Toť otázka! Nám to s Káťou od začátku nesedělo! Přejmenujme všechny tamburíny světa!) Začalo bejt i dost hnusně, bouřka, vítr, déšť. Ale všechno jsme přežili, dokonce i v tom počasí chodit na záchod (soukromá poznámka: Příběh z WC - kapitola Louže :DD ...kdo ví, ví). Ještě mám na noc z pátka na sobotu jednu působivou vzpomínku, a to na profesionální stínohry, co se tam odehrávaly... obzvlášť ta jedna se povedla ("Voni se nemůžou prát, voni jsou vobrovská vopice a malá puma!")... :)))

A šli jsme spát, i když opravdu jen šli, to znamenalo lehnout si do spacáku. Další dvě hodiny se mi totiž ještě před očima přesypával kaleidoskop, míchala se tu mezi sebou lízátka a bonbóny, přicházelo světlo z temnot, načež zase odcházelo... A tak. 8)

Úplně nepoužitelná

Den čtyřiatřicátý

Jsem úplně nepoužitelná (dalších z mých oblíbených frází), fakt. Prostě mě probudilo až to, jak máma přišla domů na polední pauzu, něco po dvanáctý. A to jsem se chtěla dopoledne konečně podívat na nějakej film! :/ K jídlu jsme měli špagety s kečupem, snědli mi všechen sýr!! GRR!

Odpoledne jsem zase aktualizovala profil na CSFD, nahrála růže na Flickr (a chystala se i na lentilky, ale usbéčko k foťáku nefunguje, budu to muset přenýst přes notebook). Pak jsem šla nakoupi (aspoň myslím, všechny dny se mi pletou do sebe) a umyla obrovský nádobí. Pamatuju si, že jsem měla ohromnou radost, že jak jsem šla k Tomanoj, měla jsem krásně umytý vlasy. :DD

Večer jsem se chtěla dívat na Novu na Noční let s Rachel McAdams, ale zapomněla jsem. Vůbec nevím, co jsem místo toho dělala. Anebo vím a bojím se to přiznat nahlas, abych fakt nevypadala jako závislák... A nakonec jsem šla brzy spát, asi kolem půl jedenáctý, ale ještě jsem něco do půl dvanáctý poslouchala z mobilu, než jsem usnula... Usnula připravená na to, že se zase vzbudím pozdě, nic neudělám a všechno se bude opakovat... :/

Cave canem

Den třiatřicátý

Možná nejplodnější (stálí čtenáři vědí, že slovo plodný je synonymum k úspěšný, hodnotný, plný,...) ze všech dnů týdne. Ráno mě vzbudila Aduš smskou, že se staví, až s Míšou splní svou misi (tajné). Stavila se a já jí šla otevřít se zalepenýma očima, mastnýma vlasama a v noční košili. (Ano, jsem lemra. :D) Předala mi spoustu filmů na dvd, i pár soundtracků a chvíli jsme se bavily u nás v obýváku, až padnul nápad, aby se večer - a klidně i s Verčou a Míšou - stavila na ňákej ten film, že tu budu sama...

Mezitím jsem úplně zapomněla na to, že mám jít s mámou na oběd k Čepelkom, takže jsem pak rychle vystartovala a vyběhla před barák v prvním oblečení, co mi přišlo pod ruku, a v žabkách. Ještě že je to tak blízko. Daly jsme si úpickej řízek a cestou domů - Cave canem!! - jsme potkaly... Toho úchyláka z vlaku!!! Jsem ho hnedka poznala, ty jeho pronikavý oči a natočenej knírek! FUJ!! :-!

Odpoledne jsem vylepšovala jak Flickr, tak profil na CSFD, teď je vážně ujetej. A taky jsem konečně dopsala biografii April L. Hernandez a už jen čekám, až mi ji publikujou. :))

Večer jsem vyrazila na zahradu, byl to můj úkol, všechno zalejt. Jenže já se svojí absolutní nepraktičností a hadice... no, moc to nešlo dohromady, ale detaily popisovat nebudu. :DD Každopádně jsem si za odměnu natrhala stovky kuliček rybízu a vyfotila babiččiny růže, abych je o den později mohla dát na Flickr... :DD

Večer už přišly holky, tak jsme se dívaly na Pulp Fiction a pak se nám už nechtělo rozkoukávat Hedvábnou cestu, takže jsme si pouštěly různý videa na youtube. Cokoli nás napadlo. A strašně jsme se přejedly sladkostí, lentilky mi ještě zbyly. Ale aspoň jsem si je ve všech možnejch barevnejch kombinacích a tvarech mohla vyfotit. (Sledujte v příštím díle Flickru!)

Nejjednotvárnější den

Den dvaatřicátý

Lucka se mě prej ráno lekla... :D Ale pak mi namazala chleba medem a jely jsme busem do Úpice, ale ona pokračovala dál, měla totiž sraz s Billym v Trauči, aby si ještě něco nakoupili před dovolenou. Já jsem šla domů. A začal nejjednotvárnější den mých prázdnin.

Doma jsem totiž zapla počítač a koukla na Aukro. Potom na Flickr, na Flickr, na Flickr, na Flickr, na Flickr, na Flickr, na Flickr, na CSFD, dala si s mámou oběd, diskutovala s ní o tom, že mě za rok nechce pustit do ciziny, a že se jí nelíbí, jak pořád "vymetám hospody". Potom odešla, já koukla na maila, na Flickr, na Flickr, na Flickr, na Flickr, na Flickr, na Flickr, na Flickr, smotala další ponožky, vyžehlila ručníky, kapesníky a spol., umyla nádobí - a už se mi zase třásly ruce, protože potřebovaly svoji drogu. A tak jsem usedla znova a koukla na Flickr, na Flickr, na Flickr, na Flickr, na Flickr. Dokud se nevrátila máma a neusmažila bramboráky. Potom jsem šla s našima na hřbitov ještě a nechala si vysvětlit, jak zítra zalejvat zahradu. Šla jsem napřed domů a koukla na CSFD, na videoblog, na Flickr, na youtube, na Flickr, na blogspot, na blogspot, na blogspot. A tady jsem teď. No a na co se chystám dál...? (doplňte sami)

A pak že nerostou

Den jednatřicátý

Před devátou ráno jsem vypravila bráchu, měl před barákem čekat na dědovo auto, protože s nima odjížděli i se sestřenkou na dovolenou do Jizerek. Šla jsem ještě spát a vzbudila se v 11. A to přišla krize. Veliká, možná největší za celý prázdniny, protože to na mě všecko padlo a ani se mi nechce rozepisovat, co přesně. Jen si pamatuju, že jsem ani nebyla schopná ohřát našim oběd.

Odpoledne se situace trochu zlepšila, došla jsem na nákup, smotala ponožky a domluvila si s Luckou program. Přes počáteční potíže (Dvůr je moc daleko, Lucce se zablokoval volant u auta atd.) jsme se vesele shledaly v autobuse na Sychrově a dojely do Malejch k Pétě domů. A tam jsme si to děsně užívaly, koupaly se ve velkým bazéně před barákem jako z Miami, pily kolu a připadaly si jako bohatý americký paničky. :))) Probraly jsme asi tisíc věcí, lidí, událostí, akcí. Nakonec tam přijel i Matěj, v 7 jim odjížděl vlak do Tater. A tak jsem mu aspoň stihla dát ještě pár mateřských rad typu ať se chová slušně nebo ať nemíchá alkohol. :DDD

Úplně večer, když už kluci odjeli směr Poprad, jsme se sešly ještě se Zuzou a uďály si ve čtyřech dámskou jízdu v Salámu, a tak jsem si dala horký maliny, Fantu, banánový frappé a nakonec bílý víno. Však jsme tam taky seděly dost dlouho. Ale ta servírka byla fakt příšerná, nechápu. Tupá, s odpuštěním. Cestou dovnitř i ven nás ještě u výčepu zdravili starší chlápci, už se tomu ani nedivim, ale třeba vás pobaví, když napíšu, že jedna z jejich poznámek, jak jsme odcházely, byla: "A hele, další kůzlata... A pak že nerostou!" Lol, co dodávat.

Zuza nás s Luckou odvezla do Havlovic, protože jsme se dohodly, že budu u nich spát. :D A bylo to vtipný, usnuly jsme snad až kolem třetí, probraly jsme zase tisíce věcí, lidí, událostí, akcí. Člověk by nevěřil, o čem všem se dá pořád mluvit. A taky co všechno jsme o sobě ještě nevěděly, a to se známe tak dlouho. A Lucka má doma ty spací klapky na oči jako Blair z Gossipek!! No jo, tak jsem si je musela na noc půjčit. ^^

Zlá vnučka

Den třicátý

Původně klasická pouťová neděle. Svíčková u babičky, koláče, řízky a bramborovej salát. Tuny jídla s sebou domů. A taky stížnosti a nespokojenost a hněv (jak říkám, klasika). Musela jsem si vyslechnout, že vůbec neřídím, proč prý jsem si ty papíry dělala. Že jsem celej tejden k babičce nezašla, že by mi uvařila. Že jsem zlá vnučka, co na ně kašle. A že jim sestřenka představila Honzu po dvou týdnech, co spolu byli, zatímco pořád ještě nevědí, jak vypadá Matěj. To jo teda, vždyť takovej trest si nikdo nezaslouží, aby musel s mojí babičkou trávit byť jen hodinu času. Přehánim, ale taky vím proč...

Odpoledne jsme se sestřenkou, taky se strejdou, s Honzou (kterej sestřence vystřelil tři růže! :D) a s bráchou šli ještě na pouť, jakože jen tak, hlavně nemuset sedět zavřený v bytě na Veselce a nechat se kontrolovat, kolik jsme toho už snědli. :/ A brácha byl děsně hodnej, pořád mi chtěl něco kupovat. :D Dokonce jsme se i na chvíli ztratili domů. A já zase čekala na Toma, až dohraje s dechovkou, abysme konečně rozsekli ten Zéland. Tohle měl být poslední den, kdy už to vyřešíme. Jenže oni hráli hodinu, dvě, tři, tisíc. Nevím. Ale prostě jsme se vrátili k babičce.

Kolem sedmý jsem se na pouť ještě podívala naposled (tyjo, ani jako malá jsem tam snad tolikrát nebyla!) a potkala na zídce sedícího Jendu a Mattyho. No a protože mi zase pusa jela a jela a nezastavila se, zůstala jsem tam s nima ještě nejmíň půl hodiny. A oni mi nabídli, abysme se s nima jeli koupat do Ádru, že maj ještě v autě místo. Ten nápad se našim vůbec nelíbil, ale to mě stejně neodradilo. A to bylo dobře, moc dobře, protože to byl další z povedených spontánních výletů a prázdninových zážitků navíc. To jezírko mělo docela čistý dno, ani voda nebyla příliš ledová a nebe střídalo super barvy, když zapadalo slunce.

Naši byli šťastný, že jsem se vrátila bez nehod a bez pokut. :D Tenhle den jsem padlo z mojí strany finální rozhodnutí, že se na Zéland nepojede.

Na dobrou noc

Den devětadvacátý

Tohle byla první sobota po třech měsících, kdy jsem nemusela vstávat do práce. Neuvěřitelný, fakt! A tak jsem se rozhodla si ji pořádně užít, válela jsem se asi do 12. K obědu jsme si došli na náměstí pro čínský nudle :)) a pak ještě stihli Good bye, Lenin. Děsně jsem všechno poklidila, utřela, umyla. A po týdnu se vrátili naši, svoboda skončila. Viděla jsem veškerý jejich fotky ze Šumavy, vyslechla si, kam kdy jeli, co kdy dělali. Ale aspoň mě to zabavilo od stresů a špatný nálady. Dokonce jsem se kvůli tomu, abych u sebe na posteli zase jen neseděla a nekoukala do zdi, nabídla mámě, že jí pomůžu s vybalováním.

Sobota na pouti byla možná ještě lepší, než pátek, ale těžko srovnávat. Taky se mi ty dny dost pletou do sebe. Ale v sobotu přišla i Lucka, z toho jsem měla radost. A pak jsme se společně ve frontě na pivo koukaly na ohňostroj a děsně se nám líbil, to si pamatuju, že jsme byly jak malý a bály se, že na nás spadne. ^^ Zase jsme se v závěru přemístili na Dlouhý, kde bylo narváno. Pařilo tam strašně moc lidí, mladejch i starejch, hrozně jsme se divili, jakej úspěch ta akce měla. Tentokrát jsme to zabalili dýl než v pátek, přišla jsem domů kolem třetí, a přesto bylo v kuchyni živo. S našima tu seděli známí a měli na stole talíř hranolek, kterej mi máma i s tatarkou a kečupem vnutila, a tak jsem to všechno ještě spořádala pěkně u sebe v posteli na dobrou noc. :))

Jméno Urquhart

Den osmadvacátý

Pátek byl zase netradiční v něčem jiným. Ráno jsem vyrazila s Ivou na nákup, pro potraviny, do papíráku, původně i do Arniky (ale nečekaně měli opět zavříno). A protáhly jsme to skoro až do odpoledne, do Penny, do železářství, k Ivě domů. A tak jsme si pokecaly líp a dýl, než za celý prázdniny dohromady.

A večer se pro mě stavila zase, daly jsme si kafe a šly na pouť. No, moje poznámky v mobilu tentokrát hovoří jasně - a jedině o Jerrym. U divadla mi totiž začal vyprávět, jak čet' v poslední době dva romány (a že ho romány vlastně baví nejvíc ze všech knížek, že cestopisy mají taky něco do sebe, ale prostě romány u něho vedou...) a v obou se objevilo jméno Urquhart. Jednou jako křestní, jednou jako příjmení. A že ta druhá knížka byla Letiště. A celý to od něho znělo tak sofistikovaně, až jsem si říkala, že jsem nečekala, že to je tak vzdělanej člověk. :D No načež jsem se na něco ještě zeptala a po jeho odpovědi jsem trochu ztratila iluze, protože vyplynulo, že ty dva romány jsou nakonec asi jediný dvě knížky, co vůbec čet... :DD A pak jsme s Dančou Jerrymu vyprávěly, že můžem jet na Novej Zéland a ze srandy mu řekly něco jako "víš, kde to je, ne?" A on začal, že je to vpravo dole od Jižní Ameriky. Po našem nesouhlasu to trochu pozměnil: "...tak u Kypru mezi Itálií a Amerikou" a nakonec si začal kreslit ve vzduchu mapu, na který ukazoval "Rudej průplav vedle Švédska". LOL.

Z atrakcí jsme byli akorát na řetízáku, vlastně proto, že jsem to slíbila Pétě - stejně tak jako to, že si s ní dám cukrovou vatu. A taky že dala. Modrou. Z náměstí jsme se po půlnoci přesunuli na Dlouhý, ale moc nás to tam nebralo, a tak jsme se vrátili domů. A chudák Jirka musel Jerryho ubytovat u sebe na zahradě, protože ten by nebyl sám schopnej až do Radče dojít... :D

U nás na balkóně

Tak jo, flákala jsem se, přiznávám. Nejhorší na tom vlastně je, že ani nemám výmluvu, že bych byla někde pryč. Protože jsem nebyla. A ani nebudu, hehe. :DD No nevadí, nepředbíhejme. Vezmu teď ty uplynulý dny nějak hodně stručně. Abych se sama neupsala a vás neuspala.

Den sedmadvacátý

Čtvrtek byl možná jedním z prvopočátků mojí nový závislosti. První fotky jsem sice nahrála už ve středu, ale pořádně se ta moje Flickrmánie rozjela až o den dýl. (I když ona to ještě nebyla mánie, jen zaujetí. Posedlost je to až dneska, seděla jsem u toho snad 10 hodin, vůbec nevím... *stud*)

Taky jsem si vzpomněla na něco, co jsem ve středu nezapsala... Totiž jak jsem šla Veselkou, zastavila jsem se u paneláku kousek od konzumu (jak Bertě/Jednotě/Coopu/čemusi říká děda) a fotila si růže, co jim tam rostly na záhonku před domem. Zavolal na mě nějaký pán, a tak jsem se lekla a všimla si, že kouká z balkónu na to, co dělám. Omluvně jsem se podívala a vysvětlila, že si ty růže jen fotim, nijak je neničim. A on mi jako by nic odpoví: "Tak si klidně utrhněte...!" Což mi bylo hloupý, ale dodneška si to vyčítám... :DD

Nejzajímavější bylo na čtvrtku vlastně to, že jsem se docela brzy budila a koukala se z gauče na monitor namísto televize. Konečně přišel ten správný čas pro Barevný závoj a řeknu vám, že to čekání stálo za to! Kdybych mohla, tak nedám 5 hvězdiček, ale rovnou třeba 6, 7 a víc. Protože mě to hrozně bavilo, zajímalo mě, co bude dál, a na konci jsem brečela. No, ono i po konci. Asi 10 minut, uuf. Ale nevydržela jsem to a dala si ten film mezi TOP 10 na CSFD.

Celý odpoledne jsem čekala na Toma na icq, na jeho telefonát s mistrem Bednářem a na to, jak to bude dál se Zélandem, mýma prázdninama a možná celou mojí budoucností. Jenže jsem se jednoznačný odpovědi zase nedočkala. A tak jsem šla radši nakupovat, lol. U Tomana mě ale taky naštvali, protože neměli ani mletý maso, ani buchtičky. Tím vším začala moje špatná nálada. Trochu ji zlepšil Iberský válečník v Redakci, o trochu víc pak ještě sendvič, co jsme si dali s Máťou u nás na balkóně (jo, přesně na tom malinkým zaprášeným balkóně, na kterej se nedá vlízt jinak než oknem, a kterej je strašně pos*anej od holubů) a film Bílá vdova.

(Tak se mi to zestručnit moc nepovedlo, no. :DD Ale nešlo to jinak. ^^)

Průvodce Novým Zélandem

Den šestadvacátý

Tak jsme brzy ráno vyrazili do Trauče pro pas. Všechno proběhlo v pohodě a já se rozhodla prozatím opravdu důvěřovat cestě na Zéland, takže jsem (silně znepokojená, aby nedošlo k pochybám nad mojí zodpovědností :DD) zavolala paní Toholový, že rezervaci ruším. Pak jsem dvakrát prošla Kanzelsberger a konečně (KONEČNĚ!!!) jsem si vybrala knížky za ty poukázky, co je suším doma už od března... A tak mi teď na stole leží průvodce Novým Zélandem. :DDD Ale taky to Irsko, kdybych toho prvního nikdy nevyužila... :D

Vlastně na včerejšku bylo zajímavý hlavně to dopoledne, pak už jsem skoro celý odpoledne prospala (jo! a Verča mi dovezla ten rotoped, hehe... :))) a večer jsme koukali na Mechanický pomeranč. S Tomem jsem si psala (teda no, já to byla jen chvíli... ^^) přes icq a říkal, že letenky jsou volný nejdřív od 19. 8., což je docela pozdě. Dokonce se teď přemýšlí jet až za rok, ale já bych chtěla vyrazit letos tak jako tak... Protože už se mi vlastně nikam jinam nechce, letenky do Irska jsou taky volný až na konci srpna, kdy se to nehodí. No a psala jsem si odpoledne na icq i s Píďanem, takže už s Péťou napůl vědí, že kdyby dopadla tahle předaleká cesta, nemohli bysme s nima na tu Lužnici. A mámě jsem skoro lhala do telefonu, lol... :D Kdyby to vyjít fakt mělo, musela bych mluvit dřív s tátou.

Nečekaná komplikace

Den pětadvacátý

V půl jedné odpoledne dochází k podepsání cestovní smlouvy do Tuniska, hotel Les Pyramides nebo Fourati. Který z nich se máme dozvědět až o čtyři hodiny déle. Do cca půl čtvrté nic nejím, a přitom mi z hladu vůbec není špatně, divím se. Odcházím na oběd opět nahoru na Kvíčalu, tentokrát se však nezdržíme dlouho, brzy už se zase poflakujeme Pod Městem...

Mezitím nastává nečekaná komplikace. Matěj má pět měsíců prošlý pas, takže je několik možností, ze kterých jako řešení zvolíme výrobu rychlopasu. Opět (za dva dny již potřetí) usedám na židli v úpickém infocentru a zároveň cestovní agentuře. Do Tuniska jsou rezervované zatím jen letenky, o hotelech žádné nové zprávy.

Dobrý díl Dr. House. Večer dochází k dalšímu fatálnímu zvratu - píše mi Tom, že onen Nový Zéland by snad doopravdy mohl vyjít. Za něco málo přes 20 000 Kč dohromady. Nastává čas na několik velkých rozhodnutí, jestli dát peníze do stále ještě rezervovaného moře, nebo riskovat a schovávat si je na Zéland. Mámu by asi kleplo, kdyby tohle všechno věděla.

Večer jsme byli s Mattym u Čepelků, prý pro mě má speciální dárek k narozkám, tak jsem zvědavá. A já jsem tam venku volala s Tomem 5 minut. Kdo ví, jak tohle všecko ještě dopadne...

Sysifovská práce

Den čtyřiadvacátý

Ve třičtvrtě na jedenáct jsem se vrátila domů a už v tu chvíli jsem měla spoustu zážitků. Nejdřív mi ujel první autobus, což se nakonec ukázalo jako výhoda, protože kdybych ho bývala chytila, čekala bych v nemocnici ještě o 15 minut dýl, takhle to bylo "jen" něco přes hodinu a půl. Ale vyplatilo se, protože jsem po roce zase viděla svojí oblíbenou paní doktorku. :))) A to se tam původně ani objevit neměla. Byla skvělá jako vždycky. Chlapi, řeknu vám, že kdybyste ji znali, přáli byste si, aby si tenkrát na medicíně tu gyndu rozmyslela a šla dělat radši obvoďačku/alergoložku/ORL specialistku/očařku/zubařku. A pak byste k ní zašli jednou a už měli rýmu/astma/zalehlý uši/šeroslepost/zubní kaz každej tejden. :DD No co, je to fakt kočička. ^^ :D

Stojím takhle na zastávce č. 4 na trutnovským nádraží, píšu zprávu mámě a najednou přijde chlápek, jestli nechceme svízt někdo do Úpice, že tam teď jede autem. Tak si říkám, proč ne, když je pán tak hodnej a nabízí to, budu doma minimálně o 10 minut dřív. Jen jsem se bála s ním jet sama, žejo. Ale zahlídnu holku podobně starou jako já, jak ji ta možnost taky zaujala, kývneme na sebe a obě se k tomu týpkovi připojíme. Nasednu dovnitř a v tu chvíli mi to (teprve) dojde. Je to podnikatel, vydělává si jako soukromý dopravce. Tak ve mně hrkne, že vlastně ani nevím, za kolik nás odveze, a co když bude chtít dvojnásob peněz než autobusák. Rychle jsem se zeptala, abych kdyžtak stihla z auta zase vyskočit a doběhnout veřejný dopravní prostředek. Ale chlápek si řekl o stejnou sumu jako platíme za jízdenku. Pohoda, jel bezpečně, vyhodil mě přímo před íčkem... Jediný co: neměl zapnutej pás!!! Profesionál, tyjo. :/

Dostala jsem vejplatu 994,50 korun, fakt sranda, taky to mohli dát zaokrouhleně, ne? :DD A zajímala jsem se o jedno Tunisko, Last Minute, který by vyšlo strašně levně. A to i s polopenzí. Pak jsem zadala celkový požadavky (u toho jsme se obě děsně nasmály, až jsem nečekala, že to bude takhle pohodový :D), paní šéf si to všecko zapsala i s mým telefonním číslem a teď už nezbývá než jen čekat, tak jsem zvědavá. :))

Asi do půl druhý nám netekla voda a hned jak ji pustili, mazala jsem mejt dolejší hlavní chodbu, protože za její čistotu tentokrát podle nástěnky zodpovídal pan Kalousek. :DD Ale je to teda Sysifovská práce, jen co je pravda. Vůbec není vidět, že to někdo myl tak svědomitě, jako já. Ještě že mívám v poslední době tu uklízecí náladu. :))

Obědvat jsem šla (nebo vlastně jela) na Kvíčalu na králíka, zase jsem se strašně přejedla, ale stálo to za to. A pak jsme s Káťou koukaly na Gilmorky, pro mě sice asi o 10 dílů napřed, ale nevadí. :D Když sama nemám čas se dívat, řeším to všelijak... ^^ A ještě jedna poznámka k večeru: pouštěli jsme si video ze školky z roku 96 a mně vrtá hlavou, jestli s náma náhodou nechodila do Jaromíra i Pája Šafaříková (která má mimochodem dneska narozky)...? Jedna holka jí tam byla totiž hrozně podobná.

Pohoda a hlavně svoboda

Den třiadvacátý

... aneb poslední den v práci. Ano, do konce prázdnin už mám od infocentra pokoj. Akorát bych radši řekla, že nejen, že už i na celý zbytek roku 2008. Ale slíbila jsem, že přijdu pomoct ještě první a poslední víkend v září, no ono z toho tak šest stovek ještě bude a myslím, že se rozhodně neztratěj. Ostatní soboty a neděle ten měsíc nemůžu, obzvlášť ty třetí, jedu pryč, tak se opovažte vymejšlet nějaký zajímavý akce na ten termín. Teď to víte dopředu víc než cokoli jinýho! Září je přece děsivá budoucnost, skoro pro vás všechny, ne? :P

Po nákupu jsem si ohřála polívku ze soboty, ale už nebyla tak dobrá jako čerstvá. A pak jsem strašně strašně přestrašně uklízela. :DD Ale ne že by tady nebylo čisto, mě to prostě šíleně baví a dobíjí energií. Takže jsem vlastně rovnala věci, utírala nánosy prachu a luxovala tři místnosti jen tak, pro zábavu. :D Pozdějc odpoledne přišel Máťa, mohli jsme jet původně do Malejch, ale vůbec se nám nechtělo, takže jsme zůstali doma a koukali na Faunův labyrint, kterej se mi hrozně líbil. A nechci nic prozrazovat, takže jenom řeknu, že si vybírám podle konců a tenhle byl úplně akorátní, nejlepší... :))

Jo a úplně jsem zapomněla napsat, že v neděli ráno taky odjeli naši na týden na Šumavu na kola. Taťka mi ještě tajně předal pětikilo, takže jsem měla děsnou radost, protože mi to momentálně fakt pomůže. 8)) A tím, že mám zase 6 dní byt jen pro sebe (no, pro sebe... :DD) a skončila jsem v tý práci, se cejtim fakt dobře, protože to teď bude strašná pohoda a hlavně svoboda. :))

Vedle Arielu

Den dvaadvacátý

V sobotu jsem se probudila vedle pracího prášku Bonux. A taky vedle Arielu. Prostě v takový zvláštní pofidérní místnosti vedle Mattyho pokoje. Do práce jsem to vzala přes Tomana, kde jsem si zas jednou dopřála plechovkovou Fantu. Do íčka přišli dva lidi, oba něco kupovali, tak pohoda. Zbytek času jsem seděla na internetu a četla Terčin blog. Měla jsem tam velký dluhy a potřebovala jsem přelouskat celý Helsinky. Cestou domů jsem si zase vysnila určitej oběd a musím říct, že se mi (snad poprvý) z půlky splnil, protože byla skvělá polívka s ještě skvělejšíma dědovejma nudlema. A tak jsem ani nebyla zklamaná, i když druhý jídlo bylo o něco slabší.

Odpoledne se nic nedělo, protože jsem od půl jedný asi do šesti spala. Měla jsem už ohromnej deficit, ještě z Prahy, tak jsem to děsně potřebovala. Potom jsem se přesunula ke compu, začala psát biografii April L. Hernandez (doufám, že to stihnu dřív, než by mě někdo předběhnul), ale vyhodil mě brácha s tím, že na úpický webkameře sledoval, jestli už nejde táta od busu. :DD Jakože on táta měl přijet z pánský jízdy, tak byl v očekávání každou chvíli. U večeře jsem stihla mámě vylíčit všechny zásadní zážitky z Práglu, spory s babičkou, ukázat jí nový oblečení a tak. Potom táta dorazil a dovez' mi ze Slovenska sýrový nitě, který miluju.

V úplným závěru dne, kolem 21. hodiny, pro mě přijel před barák Fiat 500 a já si jízdy v něm zase mohla plně užívat při cestě do Rtyňky, kde jsme se na chvíli stavili u Marka, Míša mi mohla vrátit dývko, Áďa čelenku, dali jsme si nějakýho toho lahváče a nakonec koukali na "bestof-díly" How I Met, strašně jsem se bavila, protože jsme si pustili právě 3x05 se sendvičem a potom taky 3x08 s chroupající Lily :DD ... "Až spolu skončíme, ani si nebudeš pamatovat moje jméno!" "Ale ne, Blabla, tak to přece není!" LOL. ^^

Tajemství loňského léta

Den jednadvacátý

Cílem dne bylo překonat vzdálenost cca 150 km a dostat se z Prahy zpět domů. Na Kátinu radu jsem už podruhý cestovala s programem In-Junior Českých drah, takže jsem platila jen 105 Kč. Na nádraží jsem si ještě koupila svačinu - kapsu plněnou nugátem a Kofolu. Celkově, co těm Pražákům fakt závidim, je velký výběr ze sítí pekařství. Už ve středu jsme s Aduš skvěle pořídily v jednom podobným stánku. Dala jsem si takovej zvláštní dalamánek nebo jak se tomu řiká :D, prostě bylo to malý a plněný - měli ohromnej výběr příchutí. Já si dala jeden s višňovou a jeden sýrovej.

Ve vlaku se mi stala neuvěřitelná věc. (Nepočítám to, že jsem po pouhých 4 hodinách spánku usnula dřív, než stihla proběhnout kontrola jízdenek, takže mě průvodčí musela budit.) Ale naproti na sedadle seděla holka přibližně mýho věku, měla krásnej baťoh a četla si časopis. :DD Začala jsem tak nějak přemýšlet nad tím, jaká náhoda by byla, kdybych z tolika vagónů a míst k sezení chytila někde blízko sebe někoho známýho. Přemýšlela jsem nad lidmi z Prahy, který znám, a kteří by mohli cestovat mým směrem. Napadla mě Marťule, potom její ségra, která se k nám chystala prý už dlouho, ale já ji nikdy neviděla. Říkám si, že je to snad jen 1% šance, aby jela do Úpice zrovna dneska, zrovna v 10 z Masaryčky, zrovna v mým vagóně. A tak jsem přemýšlet zase přestala a znovu usnula. Kolem Starkoče jsem si všimla, že ta holka z protějšího sedadla je trošku nervózní a vždycky kouká po názvech stanic. Bylo patrný, že je tu poprvý. Najednou mě čím dál víc napadalo, že to snad ta Marty ségra fakt bude, obzvlášť když se potom chystala ke dveřím ve stejnou chvíli jako já - v Malejch. Přemlouvala jsem sebe samu, že je to blbost, ale přesto jsem na nástupišti pozorovala lidi, jestli tam skutečně není někdo, kdo by na ni čekal. Ale ona se ztratila, šla na druhou stranu, tak jsem se vzdala. Čekám na autobus do Úpice, když někdo naproti sroluje okýnko u auta a zavolá na mě, jestli nechci hodit domů. Byl to Sam. A mně to bylo v okamžiku jasný. Vystoupila Marta a já jí přišla naproti: "Nečekáte tu náhodou na ségru?" A ona: "Jo, tamhle už běží." A tak jsem se začala smát, s Kájou nás představili a jeli jsme všichni v jednom autě. Pochválila jsem jí ten baťoh a ona mně mikinu. Prý byla zvědavá, jestli mě ta průvodčí bude fakt budit, až bude chtít vidět jízdenku.

Večer jsme byli všichni (a i Karolína) u Mattyho na domácí párty a byla to úplná pohoda. Relativně. Víc se toho asi nedozvíte, protože se mi nechce to psát (spíš asi ani nemůžu). Plusový body má můj a Lucčin výlet na Dlouhý, kde nás zastavili nějaký kluci v autě a ptali se nás, jestli jsme tam na akci, a když jsme odpověděly, že sice jo, ale na domácí, trochu je to vykolejilo. :D A taky jsem jí řekla jedno tajemství loňského léta, který jsem od tý doby vlastně neřekla nikdy nikomu. Další kladný body má potom ještě "tajný výlet" s Peťulí, pod zástěrkou čůrání na schody... ^^ Tak zas někdy.

Už to tady smrdí

Den dvacátý

Dopoledne jsem se konečně dostala na internet. Ovšem jen na vybrané stránky, něco prostě babičce nefungovalo. (Jako třeba blogspot, že.) Napsala jsem komentář k večernímu filmu, zaregistrovala se na Flickr a potom stahovala HiJackThis, Killbox a OTMoveIt, protože na tom počítači pořád naskakovaly chybový hlášení o nakažených souborech a nehodlaly přestat. Nicméně se mi nepodařilo s tím hnout, neměla jsem moc času psát na Viry.cz a tak.

V poledne jsme s babičkou uvařily úžasnou omáčku s masem a houskovým knedlíkem, učila mě ji a pak mě hrozně chválila, jak jsem to skvěle dochutila kořením. 8) Jako fakt se to povedlo, lepší jídlo jsem dlouho neměla. (Už to tady smrdí, co?) No snad si ten recept budu aspoň chvíli pamatovat.

Odpoledne jsem jela metrem na Vltavskou na céčku, kde jsem měla sraz s Luckou (kterou vlastně vůbec nikdo neznáte). Podívala jsem se tak do útrob dalšího kostela - tentokrát sv. Antonína na Praze 7. A potom jsme si šly sednout do čajky a nevylezly snad další čtyři hodiny a v jednom kuse jen kecaly a kecaly. Vážně bylo pořád o čem mluvit. A bylo to super. Donesli mi teda jinej čaj, než jsem si původně objednala, ale nevadí. Dal se pít, tak co. :))

Večer jsme se měly s babičkou dívat na další film, ale nějak k tomu ani nedošlo. :DD Jedla jsem tvaroh s čokoládovou Karlou a vykládala jí i dědovi o tom, jak mě kdysi obtěžoval Joza a spol., a jak se mi začalo říkat "Lolitka". Děda se ve zvláštních souvislostech ptal na naší třídu a babička začala vyprávět svoje nekonečný příběhy ze života. :DD Nejhorší na tom je, že jsem se dozvěděla, kolik věcí (a jakejch!) jsem vlastně po ženský linii podědila... :D (A bylo to tak šílený, že jsem usnula až ve 4 ráno...)

Co máte na Praze nejraději

Den devatenáctý

Středa byla jako vystřižená z ankety "Co máte na Praze nejraději". V půl desátý jsem měla sraz na Náměstí Republiky s Áďou, která za mnou přijela až z daleké Úpice - díky jí za zábavnou společnost! Byly jsme se podívat na výstavě s názvem Alive, fotkách zvířat a popisků o globálních problémech světa. Dalším bodem v plánu bylo nákupní centrum Palladium. Hrozně jsem tam vlastně trpěla, protože jsem se vždycky zbláznila do nějaké věci (jako třeba tílka a trička z Time Outu, zebří krabičky na CD se šálkem na presso, hroší tašky ze Sparkysu) a věděla jsem, že si ji nemůžu koupit. Že musím šetřit. Nebo že takový tílko/tričko/tašku stejně už mám, že by to byl zbytečný kup. Přesto jsem si z první návštěvy Palladia (ano, čtete správně) odvezla fialový infantilní tričko z Ann Christine, dvě naprosto ujetý sponky do vlasů (jednu s plastickou jahodou, druhou fialovou s kytkama) z Pink, A4 sešit s třešněma (přestože ho do školy asi vůbec nebudu potřebovat - nepřišla jsem na jediný předmět, který do něho psát, no nic) a pěnu na holení z DM. (Poslední dvě věci se chystám nechat si proplatit od mámy.)

Naše další kroky vedly na Václavák, tentokrát žádné oblečení, jenom knihy a knihy a knihy. Pořád mám ty poukázky do Kanzelsbergeru, byly jsme v největším z celé ČR a já si nic nevybrala. Ach jo. Španělštinu pro samouky jsem zavrhala z důvodu, že bych se k ní stejně sama bez učitele nedokopala. Povedený cestopis Irska jsem nechala v regálu proto, že se tam chystám až za rok. A Jméno růže jsem si nevzala, protože jsem se náhle zalekla toho, že by se mi nelíbilo a já ho pak měla v poličce. :DD Jsem hloupá. A čím dál víc mi dochází, že jsem si měla vzít to Irsko.

Koňský trh jsme tedy měly za sebou. Metrem jsme dál cestovaly na Malostranskou, odtud došly pěšky na Hrad a asi tisíckrát se u toho fotily. (Bohužel nejpovedenější fotky má u sebe Aduš, ještě mi je neposlala.) Poprvý v životě jsme se podívaly dovnitř do Chrámu svatýho Víta a bylo to tam hrozně hezký. Sešly jsme kolem baziliky sv. Jiří po Starých zámeckých schodech a přejely tramvají řeku. Za dalšího výherce ankety jsme vybraly nábřeží, Národní divadlo a Tančící dům. Mám naprosto ujetý fotky u kanceláře PGM, agentury, která organizuje Růžovou jízdu. Ještě jsme se náhodou dostaly k Emausy (objasnila jsem Aduš svoje dětská traumata) a potom se jely metrem najíst zpět na Náměstí Republiky.

A to jsme neměli dělat. Zapálily se mi lýtka a běžela zpátky do Time Outu. A po další zkoušce tílka jsem ho už nevyhnala z hlavy a musela si ho koupit. A přihodila jsem do košíku i modrý kraťasy, úplně smyslů zbavená. Áďa odjela na Černý Most, já na Hůrku (hrozně jsem si přála, že když mám jednou v životě koupenou celodenní jízdenku za 100 Kč, aby mě zrovna cestou stavěl revizor - a vážně se mi to splnilo). V bytě č. p. 2049 jsem si druhou návštěvu Palladia několik hodin vyčítala. Do chvíle, kdy mi babička oblečení pochválila a přihodila nějaký ten drobný peníz. :))) Den završily Kafe a cigára, film od Jima Jarmusche.

Extrémně nechutné

Den osmnáctý

Ve Svatoňovicích mi s taškou pomohl asi padesátiletý chlápek. Choval se jako gentleman, tak proč ne. Zajímalo ho, odkud jsem a kam jedu. Tak jsem si trochu vymýšlela. "Tak to máte blízko na nákupy, když bydlíte přímo v tom domě vedle Tomana..." Hehe. Zahlídnul můj řidičák a vyptával se, jaký máme auto. A jestli prý řídím často. Stále ještě se to dalo, starší lidé mají málo vnějších podnětů, rádi se baví s cizími, ok. Jen jsem dočítala Márqueze a trochu mě rušil. Nejhorší scéna ale přišla teprve, když mi řekl, ať si klidně posunu nohy dál, že mi udělá místo. Odpověděla jsem, že je to v pohodě, že nechci. A on mě chytnul za stehna a posunul nohy dopředu. Extrémně nechutné. :-! A nebyla jsem vlastně sama, koho obtěžoval, cestou do Hradce stihnul nutit i hodně korpulentní vedoucí jakéhosi tábora, aby si sedla vedle něho. Fuj.

Jak jsem se už zmínila, v úterý ve vlaku do Prahy jsem teda dočetla Márqueze a dost se mi to líbilo. Večer jsem se dál kulturně vzdělávala, koukaly jsme s babičkou na nějaký filmy a seriály.

Jinak jsme se byli všichni projít až do Jinonic, obhlídli jsme budovu Fakulty sociálních věd UK a musím konstatovat, že chodit tam by byl vážně luxus. Koleje, škola i menza jsou v jedný budově, a to budově, která je přímo uprostřed rezidenční čtvrti pro milionáře, mezi stovkami krásných nových bytů... Fakt se tam moc chci dostat. A nejen kvůli tomu komfortu.

Legendární honosná projížďka

Den sedmnáctý

V pondělí dopoledne jsem byla nakupovat. Dostala jsem za úkol vybrat tuhé mýdlo do koupelny, a tak jsem zvolila Lux s vůní růže. Že bych se teď konečně začala mejt? (Vtip, samozřejmě. :)) Na oběd jsem se vyšplhala na Krétu k Ádě, která mi udělala palačinky a lívance s nugetou. K tomu jsem cestou natrhala maliny, takže to nakonec mělo úplně geniální chuť...

Následovala legendární honosná projížďka ve Fiatu 500, fakt jsem se cejtila jako drsná holka z Beverly Hills. :DD Mávala jsem na lidi střešním oknem, bavila se jejich výrazy závisti, údivu, obdivu. Super to bylo. :))) Jeli jsme z Kréty k nám, pak do Havlovic a přes Popluž zase zpátky na Sychrov. Měla jsem tam totiž sraz u Maršíků.

K večeři jsem si dala nejdřív neškodný medovník s malinovým koktejlem. Ale potom jsem se trochu... řekněme, že jsem se přejedla sendvičem... :D (Kdo ví, ví. Kdo neví, pomůže jedině nápověda 5. dílu 3. série How I Met Your Mother.) A to byla ostuda. Už jen moje poznámky z mobilu vypovídají své hesly jako "fontána na WC", "ropná mašinérie" nebo "kulečnice". To video od Filipa snad radši nikdy ani nevidět... ;)

Nutno se pochválit

Den šestnáctý

Čtu knihu. Ano, já čtu knihu. KNIHU! A co je na tom ještě lepší, jsem už dávno za půlkou a se čtením jsem začala dnes okolo 10. dopoledne! Koleduju si o rekord. Chtěla jsem to ještě dneska dočíst, nebyl by to problém, ovšem to by museli vypnout proud. Nesměl by jít počítač, žejo. A teď něco k té literatuře, co si jako jedna z opravdu mála mála mála dokázala vydobýt moji pozornost. Jmenuje se to O lásce a jiných běsech, na první pohled a poslech názvu nezajímavé. Jenže! (slovo jenže se mi moc líbí) Napsal ji Gabriel García Márquez, nejslavnější a nejlepší latinskoamerický spisovatel, v roce 1982 dostal Nobelovu cenu. Jeho nejznámější díla jsou třeba Sto roků samoty, Všechna špína světa, Na paměť mým smutným courám (super název ^^) a hlavně Láska za časů cholery, kterou nedávno zfilmovali. A tahle, co čtu já, je o dvanáctiletý holce, kterou pokouše pes, kterej má vzteklinu a katolíci ji prohlásej za posedlou ďáblem a zavřou do kláštera. Krom toho, její táta byl do 52 let panic, máma zas hrozná coura. A teď umře na selhání jater, protože v mládí vypila příliš medoviny... Hrozně mě to baví. :))) A třeba mi to pak učitelka i dovolí místo nějaký povinný četby zapsat do čtenářáku.

V práci jsem trpěla bolestma, ukořistila 3 Veselý výlety pro příbuzný, co si o ně řekli, dělala na statistikách prodeje v Excelu (další precizní výtvor, nutno se pochválit) a obsluhovala Nizozemce. 10 minut po konci otevíračky, ale nevadí. Spustili na mě německy, z čehož jsem rozpoznala jen gegen. :DD Zoufale jsem zakňučela "English?" a dopadlo to dobře, anglicky mluvili snad ještě líp. A byli fajn, chtěli nějakej program, kam se jet podívat s šestiletým a ještě menším dítětem. A potom hřiště, tak jsem je poslala do Havlovic, popřála jim "good luck" a taky "have a nice trip" a šla domů. A pak že angličtinu přes prázdniny v Úpici nevyužijete, že. 8)

Heslo zní stav osudu

Den patnáctý

Naposledy jsem ráno vstávala na stejném místě jako skoro celý předchozí týden. V práci jsem měla dokonce 4 zákazníky. Letošní rekord, heh. :D

Večer jsme opět transporterem vyrazili do terénu, tentokrát do Hradce do kina. My holky jsme teda původně jely na Bathory, jenže to byla vlastně hradecká premiéra den po té ve Varech, a tak už bylo všechno vyprodaný. Šly jsme teda s klukama na Wanted. A já nevím, ale doteď z toho filmu nejsem moudrá. Však jsem taky napsala pěkně zmatenej komentář na CSFD. Přišlo mi to spíš jako parodie, v tom případě bych byla spokojená. (Heslo zní stav osudu.) Ale jestli to parodie být neměla, hmm, co dodat... nic moc. No každopádně jsem už poněkolikáté v životě zapochybovala o hereckém talentu Angeliny Jolie, měla jsem dát na svojí intuici, že už mě asi žádnou rolí nikdy nedostane. :/

Cestou zpátky ještě McFlurry od Meka (dobrá večeře, ne?) a pak jsem byla tak mrtvá, že jsem ze sebe jenom doma shodila oblečení a usnula. Uf.

Dyť tam už dávno neprší

Den čtrnáctý

To to utíká. A to prakticky v červenci nic nedělám, srpen uteče ještě rychlejc. :( No, žádný stěžování, budu se snažit si to ještě užít. :D

V pátek jsem vstávala na stejným místě jako předchozí dny, ale tentokrát jsem musela rychle domů, dokreslit patnáctku do sestřenčina přání a něco pěknýho připsat. Skoro jsem si nestihla odlakovat nehty a umejt hlavu, ale nakonec to zdárně dopadlo.

Samotná oslava včera proběhla docela v pohodě, ani jsem to nečekala. Strejda mi dolíval růžový víno, který mi hrozně chutnalo, a tak se mi povedlo se i mírně opít. Večer s náma trávil sestřenky "nový přítel"... ale děsně sympatickej kluk a navíc nevypadá vůbec na patnáct, ale nejmíň na sedmnáct. Dostala jsem vypůjčený tři knížky (Ostře sledované vlaky a Tři kamarádi - jako povinnou četbu od tety + něco od sestřenky). Taky mi z dovolený přivezli hrozně roztomilej infantilní věšák, musim mu vymyslet místo. (Dneska bysme se klidně s mámou mohly pustit do tý úpravy pokoje...) No a když mi ho předali, brácha jen suše poznamenal: "To si pověsíš u Matěje, jo?" Strašně ho štve, že nespim doma. Že prý je s našima nuda. :DD

No a kam mě přes Bohuslavice a Batňovice táta potom z oslavy odvez'? Klidně hádejte třikrát. :DD ... No a byla tam taková menší akce - vlastně ani ne moc klasická, spíš netradiční a celkem alternativní garážová sešlost... 8) No a Jenda se zase ukázal (promiň, kluku, že to prásknu, ale bylo to moc vtipný a chci se podělit :P). Chvíli to vypadalo, že usíná, najednou se zvednul a někam zmizel. Tak jsme odhadli, že bude spát v autě nebo někde vevnitř. Jenže chyba. Když se asi po hodině (nebo hodině a půl), během který jsem ho byla několikrát hledat, ukázal na chodbě a my se ho zeptali, kde byl, odpověděl bez většího zájmu "venku" a tvářil se, že byl pryč asi 5 minut. (Trochu se mu rozpad' časoprostor, chudákovi, no.) Venku celou tu dobu strašně lilo, tak se ho Danča zeptala, kde teda přesně byl, když je suchej. "Dyť tam už dávno neprší," řek' zase hrdě, sednul si a čelil dál... :)))

Ještě 3 věci mimo: 1) Nebudu mít na fesťák asi přístup do tetina bytu, snad to Marta nějak přežije, no. 2) Tak favorita už nemáme, ani jsem ho tu nestihla dražit, jak jsem chtěla. :DD Ani jsem se nestihla rozloučit. Za 2000 ho koupil pan Minář - Autodíly ze Dvora. 3) Zapomněla jsem napsat, že jsem si minulou sobotu v noci splnila sen - hodila jsem za sebe skleničku na víno, aby se roztříštila... ^^ I když to teda pořád ještě nebylo ono, chce to vypít sekt a potom házet + tahle už rozbitá byla, proto jsem s ní mohla takhle zacházet, nebylo to příliš spontánní. Ale nevadí, každej nácvik dobrej. 8))

Jako ten chlápek z Trocnova

Den třináctý

Tak jsem se po tom blogařském dluhu dohrabala až k dnešku. Dneska jsem se opět budila na Kvíčale. Opět bez korzetu. Tentokrát bez poznamenání nočními můrami, zato s poznamenáním nočními komáry. Fakt. Stalo se mi to teprve podruhý v životě, a to to ještě teď není tak příšerný jako to bylo tenkrát v Janovicích. Abyste chápali, pobodal mě ten komár tak šikovně, že mi napuchlo levé oční víčko. Takže vypadám jako retard. :DD Ale pořád vidím skoro normálně, to je hlavní. Když se mi stalo to samé kdysi, přes půl dne jsem byla jako ten chlápek z Trocnova. (= Jan Žižka, pozn. red.) :DD Tak teď jen čekám, až to trošku splaskne, ale nevim nevim.

Tentokrát jsem už chtěla brzy vstávat, kolem osmý. Že jako pojedu k Lucce do Havlovic. Jenže ona mi včera večer psala, že nemůže, že to musíme nechat na jindy. :( A to je vlastně důvod, proč zase sedím u blogu a něco sem jakože píšu. Chtěla jsem jít dokonce domů hned, jak se probudím, ale když jsem si přichystala a sbalila všechny věci, tak se rozpršelo. Tak trochu znamení... ^^

Zítra se chystám na oslavu k sestřence, po těch problémech, co trochu nastávaly s jejími dárky, jsem na to vážně zvědavá. A doufám, že brzy skončíme. Sestřenka by mohla jít ven za Honzou a my jet domů. Co tam sami. A taky se mi nechce moc do toho Trauče řídit, protože pojede i táta, a ten má vždycky tisíc připomínek. :/ A hlavně chci sestřence k patnáctinám
připít šampáněm, nejen nějakým nealkem. A chci tam pít celkově. Jsem holt notor, ne motor (= řidič, pozn. red.). Hehe. :)))

Kdy jsem už líná být nechtěla

Den dvanáctý

Ve středu už jsem se probudila na Kvíčale. Bez korzetu. :D A byla jsem úplně vyděšená po sérii odpornejch snů, kdy mě honil zabiják ve stylu Zodiaca. (Hádejte, na jakej film jsme se předchozí večer dívali, že...) A protože Matěj si vzal z práce volno, mohli jsme se strašně dlouho válet a utápět ve svojí nekonečný lenosti... :DD Jenže. Pak nastala chvíle, kdy jsem už líná být nechtěla. K obědu jsme si dali špagety s tuňákem, potom jsme něco uklidili, umyli nádobí. Dokonce se mi strašně chtělo začít čistit koupelnu, našla jsem si i přípravek... :D Šli jsme taky ostříhávat starý zvladlý růže a jednu pěknou jsme vzali dovnitř, fakt je výborná, jsem si ji musela vyfotit a doma zařadím do příslušné složky v compu. :DD No však víte. A jestli nevíte, přečtěte si spodní odstavce ze dne jedenáctého. :))) Večer jsem ještě viděla Batmana a na ČT2 potom Zlomené květiny. Skvělá scénka s Lolitou. :DD

Jíťa se má, má ve městě super krám s věcma na spaní, třeba i s klapkama... <33 Ty jsem vždycky strašně chtěla. A jestli je najde, možná mi je i přiveze. Eur má dost. Anebo jí to i zaplatim. Posílala jsem jí taky BSplayer, ani nevím, jestli jí nakonec šel spustit.

Jinak vám povím, nalakovala jsem si všechny nehty načerveno, lakem, který má v názvu "Lasting Colour". Tak proč je mám teda po dvou dnech úplně zničený, po jediným umytým nádobí a jinak normálním zacházení? Hrozný, fakt. Nic to nevydrží. :(

Přemejšlela jsem, jestli ten obrázek vlevo nenahradit tou fotkou se mnou a s růžema. Ale asi ne, takhle je to lepší barevně. A nepotřebuju se na sebe přece pořád dívat, ne? Nejsem žádnej narcis. ^^

snídaně: rohlík s nutellou
oběd: špagety s tuňákem
svačina: kinder čokolády
večeře: míchaná vajíčka