Zlá vnučka

Den třicátý

Původně klasická pouťová neděle. Svíčková u babičky, koláče, řízky a bramborovej salát. Tuny jídla s sebou domů. A taky stížnosti a nespokojenost a hněv (jak říkám, klasika). Musela jsem si vyslechnout, že vůbec neřídím, proč prý jsem si ty papíry dělala. Že jsem celej tejden k babičce nezašla, že by mi uvařila. Že jsem zlá vnučka, co na ně kašle. A že jim sestřenka představila Honzu po dvou týdnech, co spolu byli, zatímco pořád ještě nevědí, jak vypadá Matěj. To jo teda, vždyť takovej trest si nikdo nezaslouží, aby musel s mojí babičkou trávit byť jen hodinu času. Přehánim, ale taky vím proč...

Odpoledne jsme se sestřenkou, taky se strejdou, s Honzou (kterej sestřence vystřelil tři růže! :D) a s bráchou šli ještě na pouť, jakože jen tak, hlavně nemuset sedět zavřený v bytě na Veselce a nechat se kontrolovat, kolik jsme toho už snědli. :/ A brácha byl děsně hodnej, pořád mi chtěl něco kupovat. :D Dokonce jsme se i na chvíli ztratili domů. A já zase čekala na Toma, až dohraje s dechovkou, abysme konečně rozsekli ten Zéland. Tohle měl být poslední den, kdy už to vyřešíme. Jenže oni hráli hodinu, dvě, tři, tisíc. Nevím. Ale prostě jsme se vrátili k babičce.

Kolem sedmý jsem se na pouť ještě podívala naposled (tyjo, ani jako malá jsem tam snad tolikrát nebyla!) a potkala na zídce sedícího Jendu a Mattyho. No a protože mi zase pusa jela a jela a nezastavila se, zůstala jsem tam s nima ještě nejmíň půl hodiny. A oni mi nabídli, abysme se s nima jeli koupat do Ádru, že maj ještě v autě místo. Ten nápad se našim vůbec nelíbil, ale to mě stejně neodradilo. A to bylo dobře, moc dobře, protože to byl další z povedených spontánních výletů a prázdninových zážitků navíc. To jezírko mělo docela čistý dno, ani voda nebyla příliš ledová a nebe střídalo super barvy, když zapadalo slunce.

Naši byli šťastný, že jsem se vrátila bez nehod a bez pokut. :D Tenhle den jsem padlo z mojí strany finální rozhodnutí, že se na Zéland nepojede.