Nejsem účastnicí českého rekordu

Den devětapadesátý

Bourání stanu, loučení. Bordel se nechává na místě, úklid neexistuje. Dostala jsem nabídku, že mě paní Králíčková vezme autem, a tak jsme na ni šli čekat na benzínku. Koupila jsem si ještě poslední ranní kávu a potom se šla podívat na denní tisk, co píšou. Byly tam nějaký články o fesťáku - a taky fotky, zjistila jsem, že vlastně nejsem účastnicí českého rekordu - nejvíce lidí na jedné fotce (?). U toho všeho hrálo z rádia New Soul, takže ho mám teď s tím ránem hodně spojený...

Přijela jsem domů a myslela si, že když nemůžu najít klíče, nebude problém zazvonit, a že mi bratr pustí bzučák a já projdu. A nahoře že mi otevře. Jenže zvoním a nikdo se neozývá. Dojde mi, že brácha asi před hodinou opustil Trutnov směr Praha - Černý Most a pokračuje v mých šlépějích v čtyřdenním pobytu u babičky. Tak jsem byla donucena ty klíče najít, abych se domů dostala.

Teď to mám trochu rozmazané, možná jsem šla do vany a už tady se to stalo - myla jsem si hlavu a do uší mi pronikla voda a v tom levém zpečetila můj osud na dalších cca 9 dní. Jsem totiž náchylná (asi po tátovi) na zalehlý uši, mám vyšší produkci mazu a stačí málo (např. prach na Bojišti), abych přestala slyšet a cítila uvnitř podivný tlak. Nuže po sprše, kdy jsem si ještě myslela, že mám v uších jen vodu, která brzy zase vykape, jsem šla spát. A asi jsem spala a spala, skoro do druhýho dne. (Možná ne, možná jsem koukala na televizi ještě chvíli, kdo ví.)