Protože prázdniny skončily

Den čtyřiašedesátý

Kéž by den poslední, čtyřiašedesátý, mohl být popsán nějak zajímavě. Jenže nebude. Přijeli jsme od Sama domů, pak jsem asi nějakou dobu spala, byla na počítači, jedla, četla (to poslední spíš s otazníkem :D). Ale hlavně jsem byla hrozně smutná. Protože prázdniny skončily. A protože jsem mermomocí nechtěla spadnout znovu do spárů všedního života. Nicméně, tenhle zápis (abych měla prázdniny úplně kompletní, na což jsem už teď hrdá, a abych konečně mohla zapisovat i zajímavosti z víkendů a spol., na což se zase těším :))) píšu 23. 9. a vím, že zas tak jsem se obávat nemusela... ^^ K hezkýmu zakončení prázdnin jsem se ale rozhodla sem nahodit pár fotek, co tu třeba ani nebyly, ať z července nebo ze srpna (pokusím se napsat krátkej popisek, ze kdy to je, kterej uvidíte při podržení myši). Prostě jen tak, na ten závěr, v upomínku a pro vlastní nostalgii. :PP A teď už see ya ve školním roce!!

Bezohlední sobci

Den čtyřiašedesátý

Předposlední den prázdnin začal zvláštně. Obědvali jsme na Kvíčale u How I Met Your Mother, u dílu, kde Lily kreslila Barneyho, protože jsem ho už tak dlouho chtěla vidět znovu. Je to výborná epizoda. :)) No a znenadání, za tři minuty dvanáct, se ve dveřích objevil Jenda, že už jedeme. Jakože na ty skoky do vody do Božanova. Jenže my ještě neměli dojedýno, nepočítali jsme s tím, že tam bude tak brzy. A on se najednou naštval a odjel zase zpátky domů. :D A tak jsme dobu nevěděli, co to znamená, jestli jako nejedeme nikam nebo co... :DD

I zželelo se matce milých dítek, duše její se vrátila. :D Takže jsme nakonec odjeli. Nejdřív do Malejch, čekali jsme tam na Mattyho. A pak zase ne. A tak jsme jeli sami, docela zábavně, trochu nebezpečně a bez stabilizátoru. A možná jsem se i bála, protože mě strašili, že jim nevadí umřít. A bylo jim jedno, že já mam před sebou slibnou kariéru a cestu kolem světa, pche!! :P Akce jako taková to byla fajn, moderátor na křesle plovoucím po vodě měl šíleně ujetý kecy. :DD Akorát teda na pivo (a ještě k tomu Primátor :P) se stála neskutečně dlouhá fronta... No nic, odpoledne skončilo a vraceli jsme se přes benzínku, tentokrát bez bloudění, domů. Vlastně domů ani ne, spíš rovnou k Samovi.

A to byla taky vážně zajímavá sešlost, takhle na závěr prázdnin. (Něco málo z foťáku mobilovýho pro dokreslení atmosféry najdete na konci příspěvku... 8) Prosím povšimněte si především shodných výrazů obou "pánů" na poslední fotce :DD) Jinak dvě hudební scény jako na fesťáku, obě tak trochu alternativní, já si dala shocka a měla zase spousty energie, takže jsem si tuhle fázi s kloboukama a Lollipop mohla dostatečně vychutnat a neusínala jako vždycky, naštěstí. :DD Někde snad kolem půl třetí (vůbec nevím) ale nastal zlom (možná jsem radši měla usnout :D), protože určitá skupinka manipulátorů vymyslela další plán: jít na hrad. Zpočátku jsem byla proti, ale zbyla bych skoro sama u Sama (lol) doma... Jenže jsem to možná měla radši podstoupit. Cestou mi byla totiž propálena bunda (nebudu práskač, takže se nedozvíte, kdo za to může, pokud to nevíte... :DD), když jsem zakopla a spadla (a to jsem ještě nevěděla, že tohle je ta dobrá cesta!). Taky jsme v úplný tmě přelejzali ňákej strom a kluci si dělali ohromnou srandu z toho, že se já, Zuza a Káťa bojíme. No to jo teda. 8) Stejnak jsme na tom Vízmburku dlouho nepobyli, ale aspoň jsem načerpala inspiraci k pozdějšímu provázení turistů hradem... :D Cesta dolů mě ale absolutně vytočila, na to nikdy nezapomenu, jak jsem volala za všema ostatníma, že jsou to bezohlední sobci, idioti, kreténi, sráči a nevim co všechno další. :DDDD Ale tak teď už je to za náma, tak nevadí, no. :P Akorát mi na malíček spadnul kámen, což mě bolelo ještě týden - a bála jsem se, že jsem si zašpinila poslední čistý kalhoty, co jsem si mohla vzít do školy... Jenže kdepak, bílej pískovec je holt nekvalitní, a tak šel jen oklepat. ;)) (Když jsem si pak ale v září za bílýho dne prohlížela tu stráň dolů, znovu se to ve mně probudilo, chápu své rozhořčení!! :D)

Na dně se máchala oliva

Den třiašedesátý

Po obědě jsem nasedla s celou svojí rodinou a několika taškama s oblečením do auta. Na místě řidiče slečna, co má papíry teprv od půlky března. Ale fajn to bylo, do Poříčí jsem dojela bez problémů. Objížděli jsme prodejny nábytku kvůli mojí poličce nad stůl, kterou nutně potřebuju. Jeden krám jsme teda stihli v Poříčí, další ještě po chvíli v Horňáku, kde jsem si vybrala nejen půlkruhovou polici (kterou mi Jenda musí přijít navrtat, jak mi jednou slíbil, ale já pořád nejsem schopná si uklidit tak, aby se máma nestyděla za ten nepořádek.. :D), ale i krásný košíčky na cédéčka a tak. :)) Ale jeden stojí 140,- korun, to se mámě nechtělo platit, tak snad příště. Taky jsme se stavili v prodejně s šatama, dostala jsem vizitku paní Tunový, co by mi mohla ušít večerní róbu na maturák. 8)

A spokojeně (i když s menší komplikací na výjezdu z vedlejší na hlavní u toho druhýho nábytku) jsem si to fičela na Žacléř. Do té doby, než se těsně přede mnou ocitla značka zákaz vjezdu. A v muzeu, do kterýho jsme se chystali, za chvíli zavírali. Takže mě za volantem vystřídal otec, abychom to vůbec stihli. :DD A stihli. A byli jsme na výstavě Dopisy Sale, bylo to fakt zajímavý a dokonce uvažuju, že bych o Sale psala seminárku na děják, ale ještě nevím.

Potom už měla přijít ta horší část dne. Tašky se svátečním oblečením se otevřely. Skoro byste mě zase nepoznali, byla jsem celá černobílá, ozdobená, upravená a děsně retro. :D A bylo mi jedno, co si bude myslet babička, však jsem měla sukni, tak co. Nejdřív jsem do sebe hodila přípitek - suchý Martini, ale nemohla jsem ho dopít, protože na dně se máchala oliva a bylo jí to už znehodnocený. :(( Pak jsem pila bílý, až do konce večera, akorát občas nějaká ta Fanta nebo Sprite. A už se mi nechce moc uvažovat o tom, proč a za jakých okolností jsem byla naštvaná na kterou část svojí rodiny, je mi to jedno. Nejlepší byli prostě naši. :DD

Pak jsme konečně dorazili domů, že by něco kolem desáté? Samozřejmě jsem neřídila já tentokrát, měla jsem něco upito. Ale přesto asi dost málo oproti návštěvníkům Čepelkových. Anebo jsem cestou vystřízlivěla. Každopádně mě tam chytlo zase nějaký to iracionální naštvání na celej svět, čert ví. Hlavní je, že se nakonec vytratilo. A vím i proč. ^^

V cizí ložnici

Den dvaašedesátý

Vstávala jsem snad o půl jedenácté. V cizí ložnici. :DD Sešla jsem schody dolů a zjistila, že všichni kluci ještě spí. Křeček spal po svých nočních příhodách izolovanej v jiný místnosti, Roman a Jára v obýváku. Tak jsem se zatím napila nealka a oni už byli vzhůru. DVDčko, jehož obsah jsem si vybírala v náladě dost pozdě v noci a do rána na něj zapomněla, jsem měla už připravené na stole. A tak jsem z toho měla radost. ^^

Měla jsem si vybrat auto, kterým pojedeme... Buďto zelenou škodovku, nebo luxusní Daewoo. Nejdřív jsem chtěla jet škodovkou, ani nevím proč. Ale potom mě napadlo, že Daewoo bude mít asi air-bagy spíš. :DD Takže jsme jeli zase novým, Roman mi ještě cestou stavěl u Billy, protože jsem vybírala dárek pro Bet. Polární jahody od Stocku. <33

Byla jsem chvilku doma a dala si oběd. Asi jsem zabloudila i na internet. Potom nastala velká změna plánu: přišla mamka z práce a přemluvila mě, abych s ní jela do Trauče znovu (takže jsem tam teoreticky mohla zůstat, no nic). A nakupovaly jsme v Kauflandu, nějaký domácí potřeby, drogerii, alkohol. Potom jsme jely do města, do společenskýho oblečení, do papírnictví (vybrala jsem si dvoje krásný desky na maturitní otázky - jedny z nich fialový <3, jedny do barev svýho pokoje!, diář na rok 2009, který se hned hodil a černou náplň do propisky) a čekat na bráchu. Přijel pražákem s TAD. Ještě jsme potom všichni spěchali do Intersportu, koupit bráchovi botasky a podívat se na batohy. Až nečekaně dobře mi sedla jedna zelená kšiltovka. :D

Jo a večer jsme teda jeli na Bětky oslavu osmnáctin na bowling do Rtyně, což bylo hodně pohodový, krom našich Jahod dostala výbornou knížku o sexu, která zabavila postupně skoro všechny pozvané. :DD A my s Dančou si ji chceme půjčit na delší dobu. :DD Prý už jsme v pořadí... Tady ve Rtyni jsem poprvý po dvou měsících zase viděla Jíťu. Z toho večera si pamatuju, jak tam ojídala takový ty saláty jako mořský řasy. :DDD V úplným závěru nás Matty odvez' domů, tentokrát na Kvíčalu teda. :P

Sedíc na pařezu

Den jednašedesátý

Původně jsme chtěli jít na výlet. A tak jsme byli u Tomana pro coca-colu a ve vinárně pro litr červenýho. Jenže jsme daleko nedošli, únava padla už v Milešovce, seděli jsme tam na lavičce a přemýšleli, kdo bydlí blízko a dal by nám (teda hlavně mně :DD) najíst. Jako socky, fakt. :D Když mě vůbec nenapadlo, že budu mít hlad! A tak jsem nejdřív myslela na Aduš. Že bydlí kousíček a něco by mi k snědku určitě našla. Ovšem záhy se objevila možnost ještě lepší - Jenda. Taky bydlí na Krétě, taky snad doma jídlo má - a ještě k tomu mi má předat knížku a videokazetu! 3 v 1!! :DD

Napsala jsem Jendovi a on nás pozval, ať se klidně stavíme. Počáteční strach z jeho psa mě po chvíli přešel, dostala jsem Přelet i Kmotra. A rohlík s nutellou. :DDD Nakonec se plán změnil úplně, protože jsme šli zalejvat. (...) Sedíc na pařezu a přikusujíc sendvič, jsem si smskovala s Renčou, se kterou jsem byla od předchozího dne dohodnutá na večer. A nejen s ní, protože jsem měla snad po tisíci letech jet opět kalit s Trutnovákama, přímo ke Kopřivom domů.

No a jela jsem. V 7 už jsem byla na cestě, Roman pro mě přijel až do Úpice autem. A tak se nás u něho doma pár sešlo, vybavuju si macháčka - jak jsem pořád musela pít, a to po dlouhý době zelenou... Taky si pamatuju ty výpravy před barák :DD, vybírání schránky a ten kec, že před domem v 7 ráno staví autobus. A ještě něco, myslím, že bylo rákosí důvodem, proč kluci uprostřed noci za každou cenu museli běžet kus po cestě zadem, aby se přesvědčili, zda tam roste, nebo ne. :DD To už jsem já ale únavou (stálé nedospání z kánojí a fesťáku) nebyla schopná nic dělat, a tak jsem odešla spát do manželský postele s Renčou, která vstávala brzy na referenční zkoušky, aby mohla vozit autem svůj florbalovej tým na zápasy. A tak jsme se s René ještě před spaním chvíli bavily o všem možným.

Doslova pár kroků

Den šedesátý

Úterý si příliš nepamatuju, dopoledne jsem asi spala, chvíli jsem byla určitě na kompu. Něco jsem jistě obědvala. :DD Ne, fakt nevím. Naši chodili do práce a já se válela doma. A pak jsem jim možná vyprávěla konečně něco z kánojí. Možná mi taky ukazovali svoje fotky, těžko říct.

Každopádně jsme večer šli k Čepelkom a zůstali venku, bylo nás tam málo, protože Tom neodepsal, jestli přijde, a Danča byla na sokolským táboře. Něco mi říká, jako kdybych si dávala šopák k jídlu a jinak pila pivo. Pozdějc jsme se přesunuli dovnitř, Matty se mi smál, že neslyšim a já se zase smála Jendovi za ty jeho výstupy na fesťáku. :DD A potom nás, myslím, přišla svou návštěvou poctít i Ivča s Radouškem, asi zrovna druhý den nemuseli do práce.

No a domů to bylo doslova pár kroků, tentokrát i pro Máťu, protože jsme spali u nás, když už ten bratr byl pryč... 8)

Nejsem účastnicí českého rekordu

Den devětapadesátý

Bourání stanu, loučení. Bordel se nechává na místě, úklid neexistuje. Dostala jsem nabídku, že mě paní Králíčková vezme autem, a tak jsme na ni šli čekat na benzínku. Koupila jsem si ještě poslední ranní kávu a potom se šla podívat na denní tisk, co píšou. Byly tam nějaký články o fesťáku - a taky fotky, zjistila jsem, že vlastně nejsem účastnicí českého rekordu - nejvíce lidí na jedné fotce (?). U toho všeho hrálo z rádia New Soul, takže ho mám teď s tím ránem hodně spojený...

Přijela jsem domů a myslela si, že když nemůžu najít klíče, nebude problém zazvonit, a že mi bratr pustí bzučák a já projdu. A nahoře že mi otevře. Jenže zvoním a nikdo se neozývá. Dojde mi, že brácha asi před hodinou opustil Trutnov směr Praha - Černý Most a pokračuje v mých šlépějích v čtyřdenním pobytu u babičky. Tak jsem byla donucena ty klíče najít, abych se domů dostala.

Teď to mám trochu rozmazané, možná jsem šla do vany a už tady se to stalo - myla jsem si hlavu a do uší mi pronikla voda a v tom levém zpečetila můj osud na dalších cca 9 dní. Jsem totiž náchylná (asi po tátovi) na zalehlý uši, mám vyšší produkci mazu a stačí málo (např. prach na Bojišti), abych přestala slyšet a cítila uvnitř podivný tlak. Nuže po sprše, kdy jsem si ještě myslela, že mám v uších jen vodu, která brzy zase vykape, jsem šla spát. A asi jsem spala a spala, skoro do druhýho dne. (Možná ne, možná jsem koukala na televizi ještě chvíli, kdo ví.)

Den jako ovoce

Den osmapadesátý

Nemám tu Samizdat, takže nemůžu vycházet z programu, doufám, že na nic nezapomenu. Neděle byla vážně nejnabitější den. Dopoledne jsme se šli podívat do areálu, dali si ranní kafe v Kafírně, pak jsem ležela u nás ve stanu se Zuzou, pily jsme redbulla a povídaly si o čočkách. Venku pršelo. Pršelo i pod společnou plachtu. Ve 12 jsme se rozloučili s Dančou, která zase musela odjet na vystoupení.

Pršelo dál, ale jen málo, spíš tak jako krápalo, jak by řekla moje babička. :DD Krápalo i na Skyline, ale vůbec nám to nevadilo. Teda mně a Lůce ani trochu, užívaly jsme si to (obzvlášť, když jsme se mohly dotknout Jacoba... :DD) - a po koncertě jsme si šly koupit jejich trička, pořád úplně omámený. Šíleně dlouho jsme si vybíraly, nakonec jsem si koupila já černé a ona bílé XS. Za chvíli nám oběma došlo, že jsme vlastně chtěly ty barvy obráceně, a tak jsme se snažily zase nahnat někoho, kdo by nám je přehodil za opačnou barvu. No, chvíli to trvalo, než nám docvaklo, že stačí si je vyměnit mezi sebou... :DDDD Pak se nám ještě Jacob podepsal liháčem na ruku, to bylo výborný, pak jsem to měla ještě skoro týden a myla jen okolí toho podpisu - děsně opatrně. Jako hřeb jsme se s Luckou s Jacobem nakonec i vyfotily. (Škoda, že tu nemám kabel od mobilu, mohla bych to sem hodit...) Prostě tahle část byla úžasná, s Luckou jsem říkaly, že bysme byly schopný jet po těch Skylinech domů, že máme nejlepší zážitek za sebou. A ještě nějakou chvíli jsme byly fakt mimo. :D

Co se týče Marky, hlas má super, kterej tam sedí, ale vizuálně nejsme spokojený, protože Marka je tam spíš jako další kluk, zatímco Jitka dodávala Skylinům jakousi ženskost a čistotu... :D Blbě se to vysvětluje, ale možná víte, co myslím. Náš rozhovor s Lůcou ještě před koncertem:
L: "Když ona je na ně taková moc brutální..."
já: "Jo no, taková Nikita prostě..."
A co myslíte? Marka přiběhla na pódium s velkým nápisem na tričku: NIKITA!! Chápete to? Intuice? Náhoda? :DDD Hustý.

Dalším skvělým zážitkem byla Fixa na druhý stage, vážně povedená. Ve stejný době ale zrovna hrál Tleskač na hlavní, tak jsme pak stihli ještě několik posledních písniček tam... Z večerního programu u mě vedli jednoznačně Monkey Business, který jsme si s Dančou a Zuzou užily vestoje na předních lavičkách a pařily s Pepu Náhlovským, lol. :DDD To byla fakt největší zábava. Pak už si to moc nepamatuju, jak říkám, nemám tu svůj Samizdat. Ještě někde hodně v noci jsme byli na Fast Food Orchestra - a to taky vůbec nebylo špatný.

V neděli už jsem zase pila, ale nebylo mi nijak zle, to je hlavní. Jen jsem chvílema fakt byla trochu někde jinde, třeba ve chvíli, kdy jsem ostatní zasvěcovala do toho, že je dneska den jako ovoce. Asi jsem tím myslela, že je tak šťavnatý, nebo co. Čert ví. ^^

Bez meningokoka

Den sedmapadesátý

Tak jsem se probudila. Živá a zdravá. Bez meningokoka. Dopoledne jsme se šli osprchovat k tetě a potom jsem se rozhodla pro jiný přístup. Věřte, nebo ne, ale za celou sobotu jsem měla jedinej kelímek s alkoholem - a ještě k tomu to bylo jen Strawberry Mojito na chuť, až snad kolem půl desátý večer. Do tý doby jsem pila opravdu jenom nealko - převážně Kofolu, Fantu. A bylo to super. Fakt, úplně jiným způsobem, bylo to zvláštní. Nebála jsem se, že zakopnu o cizí stan. Že mě nějaký opilec svalí na zem.

A taky jsem v sobotu neměla snad žádnej kofein (v porovnání s pátkem, kdy se mi pořád chtělo spát a byla jsem slabá, přestože jsem vypila přes půl Shocku a snad tři kafe). A byla jsem stále plná života, chtěla jsem být dlouho vzhůru a měla energii. Dala jsem si sraz s Renčou a její třídou, ale kluci pak šli na Záviše a my s René zůstaly na hlavní na Soulfly. Ano! To byla ta chvíle, kdy jsem konečně byla úplně střízlivá a mohla si jít vybírat něco, co bych si mohla koupit. A tak jsme s Dančou zakotvily u stánku s fesťákovejma tričkama a tílkama. Některý potisky neměli, v naší velikosti byl dost omezenej výběr. A přesto jsme si vybraly. Ona svítivě žlutý tričko s velkým výstřihem :DD a nápisem Celebration Under the Mountains, já světle modrý tílko bez výstřihu :D s křišňáckym sluníčkem. ^^

Jak jsem byla střízlivá, mohla jsem objektivně posuzovat, a tak můžu říct, že mě docela zaujali -123 minut, Schmitzer byl klasika 8), Soulfly mě příliš nebrali, Záviš vůbec (ale to teda až tak objektivní není, páč jsem tam dlouho nevydržela...), Carlos de Nicaragua y Familia byla pohoda a na konec kolem druhý hodiny Vilda Čok, kterýho jsme poslouchali ze zavřený kafírny už jen já, Matěj, Zuza a Matty - a potom jsme si šli pro nudle, kde chudák Matty asi nechal víc peněz, než musel. To ta asijská mentalita, no. :P

Možná jsem měla i horečku

Den šestapadesátý

Výprava do Hypernovy, potom poprvé k tetě do bytu. A odpoledne to začalo. Taky jsem si totiž dala kokosky. A asi jsem možná dost pila. A celkově mam ten (pod)večer trochu v mlze, protože mi bylo blbě. Ani ne od žaludku, i když vlastně asi taky. Bolela mě hlava, bolelo mě v krku. A možná jsem měla i horečku, byla mi strašná zima, taková jako nikomu dalšímu. A pořád mě stíhal pocit, že mám určitě meningokoka a ráno už se neprobudím. To nebylo moc fajn, no...

Sháněla jsem mámě nový cédéčko Majerovek, pak jsme nekonečně dlouho s holkama čekaly na kotexech a já myslela, že se tam sesypu. Nechtěla jsem se vrátit z kempu zpět do areálu, protože mi moc nesloužily nohy. Celejch 100° a Jaksi Taksi jsem proseděla v křeči ze zimy... Pak si pamatuju Vinnetoua, jeho pozdrav přítomným. Bylo to docela působivý, když pouštěly ty scény z filmu. Potom bylo Sto zvířat, a to jsem občas nezvládala stát, tak jsem seděla. Na Buty už bylo líp a ve stanu najednou příšerný vedro. Asi jsem vážně musela mít teplotu.

Image je na nic

Den pětapadesátý

Ve středu házela Špotáková oštěpem, který se nakonec zabodl přímo do zlaté olympijské medaile. Já jsem v rychlosti balila na fesťák, neměla dostatek času, spravovala baťoh, opakovaně z něho vyndavala věci a pak je zase vracela, abych nakonec stihla autobus do Trutnova v půl druhé. Byla jsem úplně uřícená a hotová. Ale co, image je na nic, poslouchej žízeň! :DD

Mezi kolíkama se slezla spousta lidí a začali jsme už tam dost lejt (my s Luckou zlatýho amundsena energy z Billy :D). A Máťa to odpoledne zase ochutnával kokosky. No, ještěže jsme se nechali okroužkovat už dřív. Vejít poprvý do areálu bylo fakt super. Jak Jenda správně vysledoval, na některých místech, kde ještě rostla tráva, v pondělí úplně vymizela.

Co se týká večerního programu, Čankišou i Subways se povedli, Voodoo Glow Skulls už byli o něco slabší, takže Matěj ani Jenda nemusí litovat, že by prospali nějakou bombu. Jinak zajímavé je, že si vůbec nevybavuju, jak jsem na tom ve čtvrtek byla stavově, vím akorát o tom zlatým amundsenoj a troše vína, ale chodit jsem mohla a všechno hodnotila dost racionálně. Takže asi docela pohoda... 8)

Hele brácho, pták

Den čtyřiapadesátý

V úterý se nám povedlo najet si napřed kilometry, a tak nás čekal z Krkavce už jen kousek do Veselí nad Lužnicí. Cestou se k nám připojili teplí bratři. ("Hele brácho, pták!") Byli v nebývalé kondici, jeden pádloval mužně, druhý ledabyle a dámičkovsky. Jejich partnerské role tudíž byly hned všem jasné.

Ve Veselí jsme se s kánojema rozloučili, převlíkli se a šli obědvat. A protože "Na Soutoku" bylo dost draho a my tam s Dančou už z trucu nechtěly nic jíst, odebraly jsme se vstříc centru města. Našly jsme jídelnu pro pracující, ona si dala steak a já guláš s knedlíkem. (Konečně knedlíky!!) A všechno bylo o půlku levnější, než tam, kde jedli kluci.

V Praze jsme se pak zase rozloučili i se zbytkem výpravy, rváčem Bobem, "Dementem" Pavlem, svůdníkem Olém (s pomocnou příručkou The Layguide, zajímavá četba, fakt) a oběma Péťama. 8)

Zpátky do Malejch jsem dost žrala vlak, aspoň myslím. :/ A k nádraží pro nás přijel Matty, čímž nás potěšil poprvé. Podruhé tím, že s sebou přivezl naše lístky na fesťák. Potřetí pak, protože tam byli s Jendou o den dřív okolíkovat místo na cca 12 stanů. Počtvrté, vrátil Máťovi velký peníze. Na konec, už popáté, potěšil tentokrát Danču - tím, že měla konečně jistotu, že bude mít následujících několik dní kde spát. (I když je otázka, kdo byl vlastně potěšen nejvíc... ^^)

Pivo chutnalo po chlebu

Den třiapadesátý

Číšníkem v restauraci předchozí večer nám bylo řečeno, že od Mláky už voda poteče. Netekla. Netekla až na jednu výjimku. Místo, kde se zrovna stavělo na pauzu, v takové malé osadě. Tam byl totiž zrovna docela proud, a tak když nás kluci chtěli poslat, aby nás tak odtlačili od břehu, nestihli jsme si ani vzít pádla a proud nás otočil. Takže bylo všechno mokrý. Teda naštěstí ne nic v barelech, jako se to loni povedlo chudákoj Jítě.

K obědu jsme měli rizoto v nějakým táboře nebo čemsi. A dobře, že jsme se na další cestu posilnili. A vyčůrali. Protože jsme dohromady ten den ujeli asi 25 kiláků. Přejeli jsme totiž kemp v Hamru. Naštěstí byl skoro za bukem Krkavec. Nejlepší ze všech.

Proč? Protože měli k večeři slepici na paprice s těstovinama. Protože měli sprchy zadarmo. Protože měli na záchodcích toaleťák. Protože už nelítaly vosy. Mínusy byly se ale nehledaly hůře: Protože pivo chutnalo po chlebu. Protože v jídelně hrály lesbičky Activity. Protože jsem tam byla nehezky nazvaná a křivě obviněná. A protože těsně před kempem jsem byla fakt naštvaná, mokrá, byla mi zima a ještě jsme sjížděli jez. Spíš teda takovou propust, skluzavku. Ale byla pěkná, jen kdybych tolik nemrzla. Ve čtvrt na devět večer v plavkách.

Zábavná scénka na závěr: "Dobrý den, máte lízátko prdelka?" "Máme." "Tak dvě, prosím... A ještě pendreky!" "Zelenej, modrej, žlutej, červenej." "Tak já si dám žlutej a zelenej." "A já zelenej a modrej." (copyright by: my s Dančou jako malé lolitky a pobavená obsluha stánku ^^)

Řekni to Dementovi

Den dvaapadesátý

Myslím, že ve stručném popisu řeky se tahle část jmenovala "romantické meandry se spadanými stromy". A jo, bylo to tam pěkný, hrozně zajímavý, originální, skoro jako Amazonka. (Teda, né že bych v Latinský Americe někdy byla, ale takhle si to představuju trochu.) Dobu jsme si dokonce mysleli, že jedeme špatně, protože mezi ty zmiňované spadané stromy by se třeba raft nikdy nevešel.

Kemp Mláka: poučená z předešlého dne, kdy měla máma hysterickej záchvat, že jí nepíšu do osmi hodin, jsem jí volala z restaurace nedaleko. Měli tam dobrý jídlo, pivo i panáky (v pozdních nočních hodinách bodly, viď, Dančo?) - měly jsme výborné Malibu a taky Polární jahody. :))

Postavili jsme si stany za ohradu oficiálního tábořiště, udělali si velkej oheň, a protože v kempu nebyl otevřenej stánek s pivem, byli jsme téměř na suchu. :( No ale zábava byla, ve městečku Palermu se zabíjelo jako za starejch časů. A pak taky: "Řekni to Dementovi!" Hehe, chudák Pavel. :DD

Olé nakonec u ohně vyprávěl fakt dlouho všem líčil, jak, kdy a kde sbalil kterou servírku ("Ty seš tak hezoučká... Seš kamarádská?") nebo holku se psem ("Ty máš ale pěknýho pejska... Můžu si tě pohladit?")... ^^

Možná jim křivdíme

Den jednapadesátý

No, my ten kemp nejdřív vlastně neplatili. A ještě jsme tam rozbili popelník v zápalu hry. Pavel a Bob nezaplatili dodnes. My s Dančou ano, protože jsme se zalekly retardovaného pána, co nám pšišel šíct, še esli nezaplačíme teš, tak to bude s pšíplatkem... 8)

Také jsme se potkali s jistou homosexuální dvojicí, dále nazývanou "teplí bratři". Oni to totiž možná bratři byli, možná jim křivdíme. Anebo taky ne. Brácho si přece říkají i blízcí přátelé. Každopádně tito se ukázali i v kempu následujícím. Ujeli jsme po Lužnici cca 11 km a oni už stavěli stan. A když jsme nosili dřevo na oheň, ptali se nás, odkud ho máme. A oslovovali nás u toho děcka, tss. :P

Cestou na to dřevo jsme s Dančou narazily na ostružinový háj/ráj, a tak jsme se vrátily pro ešus a sbíraly a sbíraly a sbíraly. A pak jsme ty ostružiny spásaly u hry 6 BERE, fakt zábava. :DD I když jsem to nejdřív vůbec nechápala, dovi proč... ^^

Bylo to všecko v kempu Majdalena, trochu to tam znám. Taková malá vesnička s koloniálem a jednou hlavní ulicí, kde je měřič rychlosti pro auta, ale snímá i chodce, takže můžu říct, že jsem prošla rychlostí 3 km/h. :DD Taky jsem se pokoušela běžet, ale číslo uvádět netřeba... :DD Joo, to byla vlastně akce jogging s Olém a Danuš. :DD

PS: VYVRAŽDĚME VŠECHNY VOSY SVĚTA!!!

Matky s dětmi a žloutenka

Den padesátý

Odjezd na lodě. Say boats. Tak první vtipný zážitek mě čekal ještě doma, když jsem vycházela z bytu a slyšela zvonit svůj telefon v přední kapse baťohu. Jak jsem se snažila ho vyndat, automaticky se hovor přijal a ještě k tomu se dal na reprák. Byl to Marek: "Kolbi! ... Kolbi? Haló! ... Seš tam? Kolbi!" A já už neměla trpělivost ten mobil hledat, tak jsem zoufale křičela na svůj baťoh: "Joo, Marku, slyšim těěě!" Dobře to dopadlo, Mára se dovolal a vzal mě do Malejch autem, hehe.

Cestou vlakem nás pronásledovali: ohavná průvodčí, počůraná paní s hrází :DDD a krátkou minisukní, arabští (?) playboyové, matky s dětmi a žloutenka.

V Praze se představili: chlápek s autem, co nás postříkalo, Japonka na záchodcích v Palladiu, co si neuměla pustit vodu, Bob a Pavel.

Kemp v Suchdole nad Lužnicí nás na závěr přivítal: hodnou paní ve stánku, zlou paní ve stánku, ovečkama a kozama, Jungle Speedem, krůtím špízem a několika půllitry Kozla.

Žádné mirabelky, ringle ani blumy

Den devětačtyřicátý

Joo, to ještě bude sranda. Při hledání indicií vedoucích k jakékoli informaci o 15. srpnu nacházím zdroje mluvící o 14. Takže, odhad byl správný. Akce byla, spaní jinde taky. Protože jsme opět skončili u Kraldy na baráčku, bylo to šílený, obzvlášť Jendova baleťácká chůze, lol. :DDD A taky jsme znovu luštili křížovky, a když jsme se ráno probudili, vyhráli naši stříbrnou ve vodním slalomu, zatímco Štěpánka se málem utopila. Cesta domů nebyla snadná, šlo se těžce. Kolem nás rostly čekanky a zvonečky jako u tety Dany, žádné mirabelky, ringle ani blumy. No jasně!!! Ve čtvrtek jsem jela ve strašným vedru busem do Malejch na koupálko!!! :DD A taky jsem byla u Káti B. doma a ta mi pekla sendviče s hořčicí! ^^

A teď teda znovu k pátku. Hehe, to bylo to špatné ráno, tzv. v "konstatní p*deli", že. :DD Ty čekanky a zvonky. Na Kvíčale Jenda politoval své zničené auto, nás čekal oběd. Domů jsem se vezla, ještě že tak.

La Graciosa publikována, hurá!! Tak si to pěkně přečtěte. :P Večer jsme byly s mamkou v Penny nakupovat, přinesly jsme domů šílenýho chlastu. Mojita, Curacao, havanskej rum, vaječňák a tak. A míchaly jsme nápoje - k Mnichovu. Jenže ten film stál za velký prd, doteď jsem z toho rozhozená. Takže jsme přetáčeli video a opíjeli se. Proč ne.

Máma měla zřejmě ranní

Švindluju datum, aby mi zápisy zůstaly pod srpnem v levým sloupečku. Přála jsem si, aby tam pod sebou byly dvě třicetjedničky, že mám jako zápisy z celých prázdnin. Ale nešlo to, nestihla jsem to a dopisovat dny dozadu by byla sebevražda ...a ani bych na to neměla čas, myslela jsem si bláhově.

Ovšem 1. září už to všechno vidím jinak. Ano, na žádost vás některých i pro vlastní dobrý pocit se pokusím dopsat půl měsíce prázdnin - proto, abych si vzpomněla na lepší časy a zapomněla na ty současné, co nestojí za nic. Proto, že jsem právě dojedla čínskou polívku k obědu, je skoro 12, nudím se už přes dvě hodiny a nechci takhle trpět až do večera. Co jsem sakra dělala všechny ty odpoledne a večery v loňským školním roce?!

Den osmačtyřicátý

Začněme zostra. Vůbec nevím, co se dělo ve čtvrtek 14. srpna. Zapsala jsem do blogu, jak to tak vypadá. Takže jsem byla určitě na netu. Dál jsme určitě byli někde kalit. A s velkou pravděpodobností jsem spala mimo domov. Víc ani ťuk. Jo, máma měla zřejmě ranní. :DD

Já odtud nikam nechcu

Den sedmačtyřicátý

První den po dlouhé době, co jsem fakt celý strávila doma. Hodně na kompu, napsala jsem reportáž o La Graciose, malým Kanárským ostrově, na kterým jsme byli loni v létě. Až se objeví na internetu (snad prý zítra), dám vědět, kde si to můžete přečíst. :)) Znovu jsem uklízela, taky utírala nádobí. Přečetla jsem i několik stránek Prince dvojí krve!

Večer jsme se s tátou chtěli koukat na Mnichov, ale nakonec z toho sešlo kvůli solidaritě k mamce. :D S tou jsme obíhaly pokoj a vymýšlely, jak už konečně vyřešit tu výzdobu, kam dát plechy s "I Want You For US Army" a "You Can Do It", kam masku lamy, kam Zaklínačku hadů a taky věšák od tety. A docela jsme si to ujasnily, takže si prostě jen musím dojít do papíráku pro pár rámečků a bude.

Celkově jsem tenhle den fakt po hrozným čase trávila s našima, stihli mi ukázat fotky z Blaníku, prospekty, knížku, co si mamka koupila, stihli jsme mluvit o všem, co nás napadalo, i o novým bytu, nad kterým teď naši přemýšlí. (Ale já odtud nikam nechcu!! GRR!) Pomáhala jsem tátovi i s korekturou brožurky pro školu. Přesto všechno jsem šla do postele až o půl druhý, sekla jsem se na notebooku, Flickru a CSFD, hehe, jak jinak. ^^

Záviseli na mně

Den šestačtyřicátý

Úterý byl dlouhý den, probudila jsem se Kvíčale a pak tam taky obědvala. Měli jsme fakt výborný jídlo, až mi bylo hrozně líto, že ho část musím nechat, protože jsem byla naprosto přejedená a už bych zbytek nesnědla.

Doma jsem zase uklízela, rovnala si skříň a šuplata. Kolem půl páté jsme vyjeli do Trutnova - popřát sestřence k svátku. Řídila jsem já a bylo by všechno v pohodě, kdyby mi dvakrát nevyskočila na silnici rychlost (jednou tradičně ta blbá trojka, jednou i jednička!). To nebylo ale tak hrozný a parkovala jsem náhodou docela slušně. U tety byla ještě jedna naše společná známá, Helča, se kterou jsme jezdili na dovolený, se synem Lukášem. Se sestřenkou jsme se byly projít do Hypernovy (což jsem neměla dělat, protože mi červený baleríny zase úplně rozedřely paty!) a potom se dívaly na Step Up 2 the Streets. Jídlo opět prvotřídní, mňam, to byl den! :PP

V noci jsme měli jít sledovat meteorický roje tady na hvězdárnu, ale sešlo z toho kvůli počasí. Poprvé jsem dostala od našich důvěru, že oba pili alkohol a musela jsem je prostě dovízt domů já. Záviseli na mně. A mně se to docela povedlo, máma dokonce řekla, že se lepšim. Akorát konec jsem trošku zkazila, nešlo mi parkovat couváním do kopce, uff. No nevadí.

Doma jsem si přezula boty, vzala svetr (protože mikinu jsem si zapomněla u sestřenky) a běžela k Čepelkom, kde už na mě všichni čekali :DD a já si pak dala dvě piva. Kluci pořád toužili jít na ty meteory, a tak si koupili červený a odešli směr hvězdárna, Tom, Filip a Jirka. My ostatní se na to vykašlali a šli normálně spát... 8)

Počasí nejprve nepřálo

Den pětačtyřicátý

Pondělí jsem vesměs strávila doma, uklízela, jedla, seděla u kompu a tak. Večer jsem měla vyrazit do Velkejch ke Kraldovi na baráček, ale počasí nejprve nepřálo, ve chvíli, kdy jsem vyšla ven, začalo děsně lejt a taky padaly kroupy. Nuže jsem se vrátila zpět domů, táta mi nalil červený víno a dívala jsem se s našima chvíli na Prázdniny pana Beana. ^^

Asi za půl hodiny se udělalo o něco líp, takže jsem se rozhodla vyrazit na Kvíčalu, odkud nás potom Jenda odvez' autem až do Velkejch. Tam jsme pak luštili křížovky, probrali tisíce dobrých i špatných filmů i knížek a slíbili si je navzájem popůjčovat... Ale stejně si z toho moc nepamatuju. :DD (Jo, vlastně! Od Jendy mam domluvenou knihu Kmotra a film Přelet nad kukaččím hnízdem a já mu mám zase předat Batman začíná, Snídani u Tiffanyho a snad i Leona, tuším.) Akorát mě v pokročilejší době dost bolela hlava a byly jsme s Káťou unavený, takže jsme šli brzy domů. 8)

Každej umí jezdit na kole, Kálo!

Den čtyřiačtyřicátý

Protože jsme si ze soboty na neděli nešli lehnout dřív než asi ve čtyři, a protože nás ráno budili naši hodní kamarádi tím, že si chtějí zahrát fotbálek, moc jsme se nevyspali. K snídani už nás čekal hemenex, spolu s televizní stanicí prastarých hitů jako doprovod. 8) S Péťou jsme se chtěly dívat na Saxanu, ale nakonec to nějak nevyšlo. :D

Pozdějc jsme si vzali na sebe plavky a šli k bazénu, kde jsme pak lžičkama vyjídali meloun a pili šampaňský, opravdu jako v americkým filmu, neuvěřitelný. Aspoň bude Zez zvyklá... :DD Taky jsem se tam bavila s Jendou o tom, že mu moc nejdou míčový hry, jenže já jsem si to přeložila, že lže, že mu celkově nejde sport, a tak jsem chtěla oponovat: "Ale dyť třeba na kole jezdit umíš..." a on: "Každej umí jezdit na kole, Kálo!" Takže mě tak trochu utřel, no. :DD A pak jsem taky nahlas hodnotila povahu jednoho člověka: "To je takovej úchyl!" ...a Jenda hned věděl, o kom je řeč, protože to v tu chvíli bylo dost patrné. (A on sám to nebyl, to ne! :DD)

K obědu byly u Zezulků grilovaný klobásy a kuřecí stehna, myslím. Taky nakládaný chobotničky, ale ty jsem si vážně nedala, po zkušenosti z Kanárů. Konečně jsme vyřešili problém s outdoorem a rozhodli, že nikam nepojedeme, až na ty kánoje.

Joo, a večer byl úplně famózní! ^^ Jeli jsme Mattyho škodovkou na Temnýho rytíře do CineStaru. Já a samí kluci a děsně mě bavilo je tak oslovovat. :DD Předtím jsem si dokonce stihla oběhat obchody, přestože jsem si ve výsledku nic nekoupila - ani krásný třešňový kraťásky. Protože pořád vzpomínám jen na ty jabkový z Ann Christine, ach jo! :P Taky jsem si v automatu koupila latte a nějaký jídlo v Tescu. Samotnej film byl fakt úžasnej! A možná i Heathova životní role, škoda, že jeho hvězda slávy už nikam výš stoupat nemůže... :((

Óňovým cadillakem

Den třiačtyřicátý

Brzké vstávání před půl sedmou, velký úklid bytu. Napsala jsem vzkaz rodičům, ať se ozvou, až dorazí domů. Cesta Óňovým cadillakem do Malejch na florbal, práce v bufetu a luštění sudoku. Taky dost nezdravý stravování, bonbóny, čokoládový tyčinky a párky. Odpoledne přijela Renča, takže jsem se z "práce" na chvíli uvolnila a trávila čas s ní. Trutnováků tam celkově bylo dost, taky Dušan a Dohny s Alešem pískali zápasy.

Po florbale autem domů s Mattym, naši už byli doma. Tak jsem šla do sprchy a balila si věci na další akci, a to Pétinu good-bye party, která se povedla, protože jsem tam vedla děsně zajímavý rozhovory, který mi dodnes pořád leží v hlavě nebo mi v jistých ohledech úplně pozměnily vnímání některých událostí... Jako dobrý to bylo. ^^

Prošvihnutí české výpravy

Den dvaačtyřicátý

Několik rychlých shrnujících poznámek, především pro mě samotnou: Oběd u babičky (bramborové knedlíky s masem a špenátem), šílenej slejvák. Cesta po nákupech, shánění dárků pro Zez. Zahájení olympiády v Pekingu, prošvihnutí české výpravy. Vynesení plastů, sledování Klubu rváčů (asi si nepamatuju všechno) - Edward Norton je prostě borec.

Chutná ještě líp

Den jednačtyřicátý

Budili jsme se brzo, protože jsme jaksi byli úplně vyspaný, takže jsme se tentokrát stíhali i v pohodě nasnídat, umejt velký nádobí, poklidit, jít na oběd k Čepelkom a taky na nákup.

A odpoledne jsme zašli na kafe k nám za barák, pak se dívali na Leona a nakonec se zase vrátili k Čepelkom, abychom tam vyřešili outdoor s Markem, Jirkou a Dančou. A možná pojedeme do Hrádku nad Nisou, Marek tam má nějaký známý. Jo, abych nezapomněla! Dala jsem si u těch Čepelků pak horkou bílou čokoládu a to teda bylo něco. Jsem nikdy nevědělo, že tam něco tak výbornýho existuje! A jenom za 25,- Kč! Doporučuju, šla bych na ni zase! Pokochejme se nyní společně... (A chutná ještě líp!)

Vysoko nad Radčí

Den čtyřicátý

Další výprava, tentokrát na Velbabu a vlastně až za ní, protože jsme pořád čekali, až nás do nosu praští vysílač - a přitom jsme ho dávno přešli... Ale byli jsme dobře vyzbrojený, trochou sendviče, taky pendrekama z cukrárny, Snickers, ale hlavně litrem a půl červenýho vína. Škoda, že mi k foťáku nefunguje kabel a musí se to přenášet přes kartu do noťase, hodila bych nějakou fotku z cesty zpátky - vysoko nad Radčí.

No, došli jsme tak tak (teda já ne, ale někteří ano :P), měli sraz se Saddámem na benzíně a vezli se ještě na Kvíčalu a zpátky do města. A potom jsme si měli dát čínskou polívku a jít k Čepelkom, jenže už na to nedošlo, protože jsme snad o půl devátý po návratu usnuli a probudili se až... V kolik že? V 1:15? :D A to už by stejnak měli všude zavříno. :DD

Batman prostě vede

Den devětatřicátý

Oběd u babičky, těstoviny se smetanovou omáčkou na kari a bazalce. S brokolicí, nebo bez. Já zvolila bez. Bylo to děsně dobrý, i když jsem se původně spojení "smetanová omáčka" bála. Pak jsem u babičky a dědy vydržela ještě asi 5 hodin, vážně rekord, ale aspoň si nemůžou stěžovat, že k nim nechodim. A tak jsem s babičkou probírala její třídní srazy, seriály, křížovky, recepty, všechno možný. Cestou zpět domů jsem ještě nakupovala v Penny a košík mi nabídla malá roztomilá holčička, že prý je rozbitej, a tak tam nemusím dávat drobný. Hodná byla. ^^

Večer jsme se koukali na Batman začíná, protože jeho pokračování, Temný rytíř (s Heathem Ledgerem <33, "rip") už je od 7. srpna i v kinech ČR a já ho chci hrozně vidět. A Batman je fakt dobrej hrdina, oproti Supermanovi a Spider-Manovi je totiž i docela reálnej. Joo, Batman prostě vede. 8) (A stejně tak Gary Oldman, Morgan Freeman a Michael Cane, rozhodně víc než samotnej Christian Bale, asi.)

Čerstvý lískový oříšky

Den osmatřicátý

Výlet přes Donáťák, abychom se poklonili Mattymu za to, co musel vytrpět, když tudy šel od vlaku z Malejch do Úpice pěšky s velkou krosnou na zádech. Našli jsme úplně čerstvý lískový oříšky na stromech v Batňovicích, a tak jsme je šli jíst (spolu se sendvičem, co jsme měli ke svačině z domova ^^) na lavičku na kopec, odkud byl úžasnej výhled (viz níže :)). Otázka mezi lidi: Všimli jste si, že si zvuku cvrčků nevšimnete, pokud se na něj nezačnete soustředit? Na louce je s váma prostě pořád - a dost nahlas, ale dokud si to neuvědomíte, nic neslyšíte. A naopak - když už cvrčky identifikujete, jen tak je z hlavy nedostanete.

Zpátky jsme to vzali přes Vartu a skončili u Maršíků na jedno a já i na toast s kuřecím masem a sýrem. Jo a taky odhaduju, že právě někdy v pondělí jsme se koukali na Dokonalý trik. (Scarlett je pořád kočka :P, Hugh Jackman sympaťák a Bale trochu divnej.)

To byla neděle, asi

Den sedmatřicátý

Ten už si vůbec nepamatuju, vím jen, že to byla neděle, asi. A že se vrátili kluci z Tater. A že nám Káťa vařila oběd a pak jsme si dali ještě zbytek cukroví. A pak jsme luxovali a dívali se na první epizodu Hvězdnejch válek. A mě zase nebavily.

Večer jsme chtěli jít k Čepelkom nebo do Repu, ale nikde nebylo místo (resp. měli zavřeno), takže jsme skončili u Žižky na zahrádce.

Sladká vrcholová odměna

Tentokrát toho chybí opravdu opravdu hodně. Takže to vezmu opravdu opravdu stručně.

Den šestatřicátý

Snadná cesta domů na kole (lepší než tam, ani nevím, jak jsem se dostala do Úpice...), složitá cesta domů pěšky (jedna z nejhorších cest po schodech k nám do bytu). Loučení s rodiči, 5 hodin spánku. Čisté 3 hodiny uklízení (doteď nechápu, kde jsem na to sebrala tu energii...).

Třídění odpadu pod Skalkou, nahoru na Kvíčalu. Vyzvednutí Káti a Filipa na lavičce, sladká vrcholová odměna. A Samotáři. Zase jsem pochopila o pár scén víc než kdy dřív. Před půlnocí pošetilý nápad vydržet vzhůru celou noc. Silné kafe, další cukroví. Film Novocaine s Helenou Bonham Carter, co zrovna běžel na Nově. Ospalost. Spánek.

Vobrovská vopice a malá puma

Den pětatřicátý

Přesně podle plánu jsem se vzbudila opět téměř k obědu a nechtělo se mi ven. Nejen kvůli tomu příšernýmu vedru, co tam panovalo, ale především kvůli tomu, že jsem se bála, že budu muset cestou do Trutnova řídit. A taky že jo, v kopci mi táta jen hodil klíčky od auta a zeptal se, jestli mám s sebou papíry. A bylo.

A bylo to v pohodě. Teda asi nic úchvatnýho, ale na to, že jsem neřídila už měsíc a půl mě i táta pochválil, že minule z Markoušovic se se mnou teda bál víc. :DD Parkovali jsme na Šmoulově jako na začátku prázdnin s Jíťou, pak jsme šli tátovi vybrat novýho mobila (další Sony Ericsson v rodině) a nakonec do knihy a zpátky domů.

Brácha se vrátil z dovolený s babičkou, v jejímž průběhu stihnul udělat několik průserů a taky se mu nějakým způsobem rozbil mobil tak, že má po dni nabíjení dobito asi jen z 9%. (Btw. to je ten samej mobil, co si ten den s velkou slávou přivez' domů táta...)

V 8 jsem měla sraz u garáže. Jakože s Káťou a i s Filipem, když to stihne z fotbalu. :D A stihnul, čekali na mě dokonce už asi 10 minut. Vyjeli jsme směr Vízmburk, a že to pro lidi jako já (v tomto směru velmi neobvyklá rasa, taktéž známi jako dismotorici) není jednoduchá cesta. (Znovu jsem se zapřisáhla, že už na kole jezdit nikdy nebudu, že přijímání všech jeho záporů nemám zapotřebí.) Dorazili jsme na místo a hned nadešel čas první ochutnávky. Nejprve to byl špenát (a narozdíl od toho normálního mi teda vůbec nechutnal), v pokročilejší noční době se dostalo i na mlíko... A to se potom (po tom ^^) děly věci! :DD Namátkou: schválně, jestli si vzpomenete, jak se jmenuje ten hudební nástroj ze školky/základky/hudebky, co má zelenej nebo oranžovej okraj, na něm spoustu malých činelek a je buď ve verzi s bubínkem uprostřed, nebo bez...? Nevíte? My taky nevěděli. A všichni jsme z toho byli hrozně špatný, všichni jsme volali domů. Maminkám, babičkám, Bětkám i všem ostatním. Popisy do telefonů byly barvité, přesné (Žánův popis byl asi nejdokonalejší :D) i nepřesné. A co nám maminky/babičky/Bětky/ostatní odpověděli? Že je to tamburína! (Ale není tamburína moc velkolepý slovo na tak malej nástroj? Toť otázka! Nám to s Káťou od začátku nesedělo! Přejmenujme všechny tamburíny světa!) Začalo bejt i dost hnusně, bouřka, vítr, déšť. Ale všechno jsme přežili, dokonce i v tom počasí chodit na záchod (soukromá poznámka: Příběh z WC - kapitola Louže :DD ...kdo ví, ví). Ještě mám na noc z pátka na sobotu jednu působivou vzpomínku, a to na profesionální stínohry, co se tam odehrávaly... obzvlášť ta jedna se povedla ("Voni se nemůžou prát, voni jsou vobrovská vopice a malá puma!")... :)))

A šli jsme spát, i když opravdu jen šli, to znamenalo lehnout si do spacáku. Další dvě hodiny se mi totiž ještě před očima přesypával kaleidoskop, míchala se tu mezi sebou lízátka a bonbóny, přicházelo světlo z temnot, načež zase odcházelo... A tak. 8)